úterý 23. ledna 2018

Thea Navarro



Velká hnědá kukadla zrcadlící veškeré emoce, ať už se jedná o vztek nebo radost. Okno do duše. Častokrát výraznější díky řasence nebo očním linkám, na což v poslední době rozhodně nemá zrovna čas ano náladu. Vlasy, častokrát barvené, většinou do tmavších barev, se jí vlní lehce pod ramena a často se třepí všude, kde se jí to nejméně hodí. Také kdo by chtěl ráno vstávat a něco pracnějšího s nimi dělat, takhle jednoduše nabírají na přirozenosti a kroutí se jí do všech stran, pokud je zrovna nevězní gumička do různých copánů nebo obyčejného lajdáckého culíku či drdolu. Lepší tohle, než je bez ustání plyvat ven, když se zapletou do cesty menším ústům, nebo šimrají pod nosíkem, při čemž obličej nabírá těch nejrůznějších grimas, které tahle dívčina dovede.

Postavou drobná, sotva 160 cm, dokáže se tedy ztratit v davu, ačkoliv na sebe pořád dokáže upozornit. Výšku kompenzují boty na podpatku, které ale ráda vymění za obyčejné adidasky zablácené a ošoupané už několik let z různých dobrodružných tahů, které podnikla. K tomu kalhoty, většinou legíny nebo tepláky, laděné do těch nejtmavších barev jako je černá nebo tmavě modrá, protože by se z bílých špína špatně prala a ona je přeci jen pořád línou dušičkou. Stejně tak to platí o ostatních kusech oblečení, kdy málokdy sáhne po světlejší, nepočítaje bílé tričko. Co miluje tak jsou rozhodně mikiny. Tady jí nezáleží ani na vzoru a ani na barvě, stačí když je o číslo větší, huňatá nebo pytlovitá. Když se tedy ochladí, spíše jí potkáte i ve třech mikinách, než aby si vzala bundu.


Nikdy se ještě nikomu nepodařilo vyjádřit úplnou povahu nějakého subjektu. V tomto případě je tím subjektem Thea a analýza její povahy je běh na dlouhou trať. Všechno by se ale hravě dalo zařadit do kolonky „Na přes držku.“, kdy se malá tmavovláska projevuje většinou drzostí a přiznejme si, nebýt něžného pohlaví, už by jí pár dobře mířených přilétlo. Ono i tohle bude diskutabilní, protože častokrát sama pro ránu nejde daleko a nebojí se ukázat, že se dokáže bránit. Většinou to spíše končí tak, že člověk o dvě hlavy vyšší zabrzdí její útok a zatímco jí tlačí dlaní do čela, ona máchá zběsile rukama kolem sebe s myšlenkou, že protivníka jednou trefit prostě musí. V takovém případě je konečnou fází únava psiska, které chtělo tak moc hryznot. Cholerická nálada je pryč a znovu je z ní ten flegmatik, který bude pravděpodobně předstírat, že neexistujete i přes fakt, že by na vás pár minut zpět strhla celý činžák. Jejím kamenem úrazu je jednoduše to, že na některé situace jedná rychleji, než myslí. V některých chvílích nedokáže zachovat chladnou hlavu a jedná uspěchaně, avšak nikdy nedokáže přiznat svojí chybu, je až moc dobrý řečník na to, aby ji někdo zvládl osočovat, ať už právem nebo neprávem.

Thea taky není typická puberťačka, co má v pokoji vylepené plakáty svého největšího idola (nejlépe nějakého zpěváka před mutací hlasu), kdy její platonická láska narušuje osobní život a nevinný zpěvák má tak naplánovanou tu nejúžasnější budoucnost, o které se vlastně nikdy nedozví. Žádné takové. Žádná platonická láska, žádní plyšáci a růžová. Žádné šílenství, jak tomu sama ráda přezdívá. Thea byla vždy jinačí, jako malá odmítala panenky a čajové dýchánky jejích kamarádek pro ni byly vždy nekonečné peklo a druh jakéhosi mučení, které už nikdy znovu nechtěla zažít. O starost míň, když pak tohle stvoření nezahrnuje náklady na nejrůznější koncerty rádoby umělců, časopisy a podobné sarapatičky co k dospívání patří. Ona si našla zalíbení ve zvířatech. Všeho druhu, od tarantule po koně. Vždy k nim měla prapodivný vztah a to co ostatní nechápali, jí nedělalo jediný problém vyřešit. Dokázala se vžít do duše zvířete až děsivým způsobem. Koneckonců to byly také její první a poslední úspěchy, co se života týče.

Vždy se snaží tvářit nad věcí, ale za skořápkou se schovává někdo, kdo má strach ze změn a z budoucnosti, to je vlastně to, co jí vyvádí z míry. Na důležité věci v životě nekladla žádný důraz a všechno zmizelo stejně rychle jako písek tekoucí mezi prsty. Pokud se nějaká situace hodně vyhrotí a přijde obrovská změna? Nejde jí o to, kdo se zrovna na ni dívá, objeví se panika a její povaha se od základu změní. Při příchodu do tábora byla stejně vyplašená jako kdokoliv jiný, obzvlášť když se před ní postavil jeden ze satyrů. Div z toho všeho malá drsňačka neomdlela. V nynější době se to obejde bez omdlévání a často opakovaných vyděšených pohledů. V podstatě se drží při takových situacích i dobře, když pomineme nadávání v mateřském jazyce. To si ostatně nedokáže odpustit při jakémkoliv vyjadřování emocí, kdy jednoduše raději použije slova v cizím jazyce a je tak nad věcí, než aby nadávala a ještě dostala zpětnou odpověď v nepříliš přátelském mravu .

Pochopit ji, chce někdy velkou trpělivost. Moc lidí si k tělu nepouští, ale to neznamená, že nikomu nedůvěřovala. Je jen a jen na chování jedince a jeho rozhodnutí, jestli zůstane stát před dveřmi anebo vejde dál do světa, kde se její povaha rázem překope a po vašem boku je tak nevyléčitelný blázen, co se nadchne pro každou nesmyslnou věc a sebemenší náznak dobrodružství. Své blízké by dokázala zahrnout tou nejsilnější láskou, jakou by vám nedopřál ani samotný potomek Afrodity. No a co splňovat pro dostání se do její přízně? Předem asi nebýt úplný pitomec. Thea si najde výhrady vlastně ve všem a v takových chvílích přátelství končí, výhodou je, že vám to bez problémů vrazí do obličeje stejně jako pěst, pokud jí nedejbože urazíte. Stačí být zajímavý, tajemný, to je to co jí láká. Ve všem hledá malá dobrodružství každičký den, co je v táboře. Stačí jí zabavit, stačí být jedním takovým tajemnem, jejím malým dobrodružstvím.



Stejně jako slovo dalo slovo a z výkřiků jsou sliby, jeden malý uzlík vzešel z velké chyby. No, dobrá, nebudeme přirovnávat její minulosti k básni, na místě by byla totiž jenom balada a to ještě nedokončená, protože tenhle malý uzlík štěstí v neštěstí stále běhá po světě a na kejhák mu zatím nikdo nesáhl.

Narodila se v jedné menší vesnici na kraji Španělska, kde také nějakou dobu vyrůstala. Naneštěstí se narodila zrovna ženě, která nebyla na mateřství ani nic kolem toho připravená a nebýt svojí drahé matky, by skončila i s dítětem někde pod mostem u Ebro. Pokud se ale Thea od matky něco za svůj život něco naučila, tak rozhodně a bravurně nadávat v rodném jazyce, protože, buďme upřímní, to bylo jediné, co Athalia dokázala. Pokaždé při zmínce o otci neslyšela tak od své matky ani vysvětlení, ani porozumění, ani lítost, ale pouhé nadávky týkající se toho, jaký to byl vlastně parchant a že nic jiného vědět nepotřebuje. Častokrát s tímhle chodila spíše za babičkou, která jí vyprávěla příběh o dvou zamilovaných, kterým ale nebylo dopřáno být spolu a když se jim narodilo dítě, jeho jakoby spolklo peklo. Nikdy ničemu takovému nerozumněla, protože její babička stárla a mluvila z cesty čím dál víc. Jediné co opakovala stále dokola bylo to, že její otec měl pro matku slabost a že časem všechno sama pochopí.

Tato slova si nesla ještě dlouho po tom, co po babiččině smrti opustili Španělsko a přestěhovali se na Long Island ve Spojených státech. Nezjistila od matky proč přesně sem, ale rozhodně věděla, že není něco v pořádku a stěhují se sem za nějakým účelem. Celkově od smrti babičky se všechno při jejím dospívání začlo měnit. Začala být čím dál tím více problémová a vracela se domů převážně se samými problémy. Matka její aktivitu nezvládala a po nějaké době jí odhlásila ze školy. Thea z toho pochopila, že se budou znovu stěhovat, ale nedělala si s tím těžkou hlavu. Toulala se a vyhledávala čím dál víc ty možná nejzajímavější a nejtajemnější místa. Takhle to dělala do doby, dokud se jí to nestalo osudným. Jednou takhle vlezla do sklepa starší budovy, nebyla sama. Při jejích výpravách za dobrodružstvím s sebou tahala kamaráda Lucase, kterého poznala ve škole. Snažil se jí pomáhat kdykoliv to bylo možné, snažiů se jí sem tam doučit i to, co ve škole zameškávala. Byl do ní platonicky zamilovaný, ač netušil, že by mohli být jeho city opětované. No bohužel se to ani nestihl kvůli tomu osudnému dni. Oba byli zvědaví, co asi tak ve sklepě najdou, ale nebylo to zrrovna to nejlepší, na co mohli narazit. Tato událost se jí stala slabinou a z mysli se jí neúspěšně snaží vytěsnit ještě teď, kdy při vzpomínce na drahého Lucase roní slzy. Dnes by tu příšeru co mu vzala život identifikovala jako Harpyji, které si chtěla vzít nejspíše ji, nebo jí jen vyrušili, sama nechce myslet na to, co v tom sklepě dělala. Křik a pláč, to bylo jediné co Thea zvládla když utíkala co nejrychleji za matkou a pro pomoc, protože prostě nemůže být ještě pozdě, i když už je nebohý Lucas zřejmě někde na kusy.

Matka jí kupodivu uvěřila a dejme tomu, že byla najednou i empaticky založená... v rámci možností. Dovedete si asi domyslet, že jejímu nejdražšímu příteli už nikdo nepomohl. Nebylo to skoro ani týden a u nich doma, po tom co tam byla celou dobu zavřená, se objevil muž. Vypadalo to, že ho matka strašně ráda viděla, ale v jejích očích se stejně zračila nervozita, to už za tu dobu s ní Thea poznala až mistrovsky dobře. Onen muž se jí nepředstavil, ale s důvěrou že ho matka zná, vypada se s ním na cestu, jak jí bylo 'nařízeno'. Sbalila si tedy pár věcí, vlastně nic cenného ani důležitého, co by jí připomínalo domov. Loučení s matkou bylo těžké, ale na druhou stranu jí lákala představa dobrodružství, která se jí otevřela.

Cesta nebyla tak dlouhá, snažila se celou dobu neustálým rýpáním zjistit, kdo je neznámý muž, co jí údajně vede do bezpečí. Zdálo se ale, že má nervy ze železa a nad jejími štiplavými poznámkami se pouze pousmál, nezjistila tedy nic. Netuší ani jak rychle se ocitla před branou do tábora, na kterou zůstala civět nevěřícným pohledem se slovy, že se jí do žádného tábora nechce. Poslední vzpomínka na cizince byla to, že se nad touto poznámkou pousmál se slovy: "Si celá tvůj táta." Ale než se stihla otočit s hromadou otázek, byl pryč. Na místě, kde stál, se povaloval na koženém provázku amulet ve tvaru hada a v hlavě jakoby v tu chvíli něco říkalo, aby si jej vzala.

A tak se dostala Thea do tábora, kde už pobývá nějaký ten pátek a ráda pobíhá za Cheirónem, aby si dělala legraci z jeho koňské polovičky, nebo aby otravovala ostatní obyvatele tábora svými poznámkami. Na muže co jí sem dovedl, ale nikdy nezapomněla.

*Když lže, drží se za lokty. Nepatrné gesto, které však hodně prozradí.
*Bojí se sklepů a podobných podzemních prostor. Pokud je nucena na taková místa jít, tečou jí slzy při vzpomínkách a tělo neschopno jít se jí třese hrůzou.
*Ač to nikdy nepřizná, životní příběhy ostatních jí fascinují, ráda tedy naslouchá.
*Amulet ve tvaru hada, který zbyl po neznámém muži, dostala matka od jejího otce, když se poznali.

*Při Boji o vlajku získala Pekelného psa z podsvětí - často bývá častován přezdívkou Gilipollas

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: 1.6.2017
*BOŽSKÝ RODIČ: Neurčený
 
Tento polobůh neovládá žádné schopnosti.

 


https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/02/hbc-games-capture-flag.html


Chrissy Costanza


AMULET



Žádné komentáře:

Okomentovat