pátek 23. února 2018

Richard Reed

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/02/richard-reed.html

Rick za poslední léta zaháněl všeobecnou nudu a frustraci z nicnedělání fyzickými aktivitami například v podobě běhu či posilování, čemuž odpoví též jeho postava. Od jeho návratu do tábora a změny povolání ze sedavého na instruktorské nabral a vypracoval svalovou hmotu a jeho vzezření je nyní atletické, ramenaté a rozložité. To, že působí jednoduše prostorově ‚velký‘ podněcuje také fakt, že se svými 189 centimetry přesahuje průměrnou výšku. V davu se nijak nesnaží zapadnout, záda má rovná a ramena nosí nepřihrbená, avšak od doby, co se snaží přestat (nebo alespoň omezit) kouření, má velmi často zastrčené ruce v kapsách, aby odolal pokušení sáhnout po cigaretě – nedá se však říci, že by mu tohle opatření zrovna pomohlo, spíš si vybudoval nový zlozvyk.

Rysy jeho tváře jsou poměrně ostře řezané a typicky mužné. S holením se neobtěžuje každý den, přesto si ale nechává narůst maximálně několikadenní strniště, co nikdy doopravdy nepřeroste v jakékoliv výraznější vousy. Světle hnědé vlasy nosí krátce střižené, po stranách hlavy ještě o něco kratší, ráno obvykle rychle hřebenem zčíslé na bok (přestože během dne se mu stejně rozhází ), pokud není čerstvě ostříhaný – tehdy jsou obvykle tak krátké, že se s tím nemusí ani zatěžovat. Oči mají zelenohnědou barvu a příliš vřelosti v nich nelze najít – obecně sice může platit, že jsou studnicí do duše, v tomhle případě je přes studnu však buďto poklop, nebo Rick jednoduše žádnou duši nemá. Těžko říct, co je více pravděpodobné, v každém případě se do nich jen velmi zřídka promítnou jiné emoce než cynický hněv – a to tehdy, když jsou již velmi silné a on se přestane ovládat.

Jeho šatník opravdu není složitý nebo rozmanitý – k životu mu bohatě stačí rifle nebo kapsáče na pobíhání po venku, obvykle jednobarevné triko (a také se nejedná o žádné neonové variace, spíš bílou, černou, šedou či vojensky zelenou), případně košili nebo svetr ve stejných barvách (mikiny z nějakého důvodu nosit odmítá, v jeho skříni se tak nachází jen pár svetrů se zipsem ke krku, sic ten se obvykle neobtěžuje zapínat). Distinktivním rysem jsou vysoké šněrovací černé kanady, na špičkách už pěkně okopané a viditelně obnošené, které tahá takřka všude. V zimě k odění přibude i černá zateplená kožená bunda, případně jediná fešácká věc, kterou vlastní – černý kabát ke kolenům v vyšším límcem. Nacpat ho do obleku je společenský úspěch, kterým se může pyšnit zatím jen a pouze jeho rodina. Co prakticky nikdy nesundává, je delší stříbrný řetízek, na němž se houpou dvě známky – na každé z nich jsou vyraženy základní údaje jeho dcery a syna.

Jeho tělo nezdobí žádné tetování či jiná ‚vychytávka‘ kromě několika jizev. Nejvýraznější z nich se táhne po celé délce pravého ramene a navíc se dvojí směrem k hrudnímu koši. Hned na levé klíční kosti se nachází druhá. Další ránu schytal na zádech mezi lopatkami, o pár centimetrů dál od páteře, kterou kopíruje. Poslední z nich je nejvýraznější a také nejlépe viditelná – šrám z části kříží obočí, nad kterým na čele začíná a končí kousek nad okem.

S pohledem na Ricka je nejspíš snadné se ptát, jestli je na světě ještě něco, na čem mu skutečně záleží. Bez hlubší znalosti jeho samotného? Odpověď by dost možná byla záporná. V očích se nepříliš často zalesknou jiskřičky upřímného zájmu, na tváři se málokdy promítne zaujetí a rty se jen velmi vzácně zkroutí do (dokonce i relativně sympatického) úsměvu, co by v sobě nenesl cynický uštěpačný podtón. Zdá se být nad věcí víc, než je zdrávo – jako by všechny podměty z vnějšího světa vnímal trochu zprostředkovaně, vybíral si, co na něj bude skutečně působit a co hodí za hlavu. Tohle zdání pak prolomí tak akorát výbuchy cynického, cholerického vzteku, jež se zdají být jedinou emocí, co v sobě nedokáže potlačit.

Je to pravda? Opravdu lze jeho charakteristiku omezit na daných pět řádků, neb je natolik plochá osobnost, aby nebylo možno jej lépe popsat? Dost možná by na tyto otázky nedokázal zodpovědět ani on sám. Kdyby jej však někdo donutil se představit, nejspíše by sám sebe vymezil pomocí svých priorit. Ta nejdůležitější, co bude vždy stavena nad všechny ostatní? Jeho děti. Pro své děti, malého génia Jamieho a jeho princeznu Evie, by udělal absolutně cokoli, kdyby musel. A vlastně i tehdy, kdyby to bylo pouze jednoduše ‚potřeba‘ a jim se mohl splnit nějaký z nevinných dětských snů. Nikdy netušil, že otcovská láska může být natolik svazující, dokud nedržel ty drobné uzlíčky v náručí a nepodíval se jim poprvé do čistě modrých kukadel, do nichž se později vetřela zelená – po něm. Odcizením od svých maličkých hluboce trpí. Scházejí mu při těch všech každodenních činnostech, co mu byly odepřeny – mrzí jej, že už je asi nikdy nepoveze do školy, nepomůže Jamiemu s úkolem do matematiky, nevezme je do muzea, do parku či na pouť. Mnozí z tábora ani netuší, že nějaké děti má, neb se o nich prakticky nezmiňuje, protože když se něco vyřkne nahlas? Je to rázem skutečnější a on si uvědomí, jak moc mu chybí, ačkoliv stálou a věčnou připomínkou jsou známky na krku i dvě fotografie na nočním stolku – jedna s dětmi i Debbie, kdy byli ještě jedna velká idylická rodina, na té druhé se vesele culí Jamie a Evie (je zhruba rok stará, kdy se Debbie snad poprvé za celou dobu smilovala a po bombardování dopisy mu zaslala jednu aktuální). Jediný, s kým se dokáže o svých dětech bavit, když se cítí vážně mizerně nebo pokaždé, když se vrátí z jedné z těch zoufale krátkých návštěv, z nichž je další tři dny nadšený (a tím pádem i snesitelnější, o to horší jsou však další tři dny po tom, kdy si uvědomí, jak dlouho je zase neuvidí), je Cheirón – vzhledem k jeho vztahu k táborníkům jej vnímá jako jediného, kdo by jej snad mohl pochopit a nechrlit na něj otřepané fráze.

Na druhém místě? Rodina jako taková. Jeho děti by mu bohatě stačily, vlastně by byl spokojený, kdyby se s nimi mohl normálně vídat a oni jej nepovažovali za blázna, ale lhal by, kdyby řekl, že by Debbie odmítl s návrhem, aby to dali zase dohromady a zkusili to celé znova. Svou bývalou ženu – i přes to, že jí hluboce proklíná za to, co mu vzala – stále svým způsobem miluje. Líbí se mu ona představa rodiny, kterou měl předtím. Možná ne dokonalé, ale skutečné. Možná se svými problémy, ale jeho. Podvědomě však tuší, že podobný návrh nikdy nepřijde a on si může tak akorát stýskat a vesele vzpomínat na všechno prožité a hezké. Protože se nezdá, že by mělo někdy přijít něco podobného, natož tak lepšího.

Další v žebříčku budou nejspíš opravdu táborníci. Obecně mezi dětmi i dospívajícími v táboře není příliš populární, neboť není třeba mnoho, aby zvedl hlas, byl nepříjemný a cynický, za což může zejména jeho cholerická povaha smísená s hlubokou frustrací. Jedna chyba, jeden přešlap – a podle toho, jak velká celá tragédie je, buďto vykáže dotyčného z celé hodiny nebo ho jednoduše sjede na první dobrou, že v reálném světě by už byl dávno mrtvej, sežranej a jeho kamarádi kvůli němu taky. Není tak neobvyklé, že hlavně mladší děti od něj odchází s brekem, co jej nedokáže obměkčit. Zdá se, že si je nepouští k tělu – důvodů je hned několik. První z nich opět souvisí s jeho dětmi. Je těžké být obklopen jinými, když ty jeho jsou mu zoufale vzdálené, je těžké vychovávat cizí, když u svých se mu tohoto privilegia nedostává. Další? Poměrně logickou úvahou je, že pokud by mu přirostly k srdci, dost možná by je ztratil. Polobozi žijí nebezpečný život – výpravy, monstra. A on si není jistej, jak by se mu další promarněný dětský život, na kterém zoufale lpěl, líbil. Nehledě na to, že je snazší mnohé trénovat, když má potřebný nadhled a nikomu neposkytuje úlevy. Jaký z toho plyne výsledek? Z části ten, že je jednoduše hnusný proto, aby v budoucnu nemusely trpět ani děti nedostatečnou přípravou, ani on, když se jedno z výpravy nevrátí.

Co leží na poslední příčce priorit? Nu, to bude nejspíš již on. Nejspíš – a vlastně to již udělal tehdy s Morpheovou dcerou – by se klidně hodil všanc, kdyby to mělo pomoci některému z táborníků. A jeho dětem? Udělal by dvakrát víc. Možná, že není zrovna starouš a vykopávka, přesto však – relativně správně – smýšlí tak, že táborníci mají před sebou celý život, zatímco on ten svůj již promarnil, pravděpodobně nikam nepovede a navíc v něm jen těžko hledá smysl. Svou rodinu již ztratil a to nejmenší, co může, je dát pozor i na místní, sic to dává najevo poněkud zvláštně.

Jak již bylo zmíněno, Rick je cynický cholerik, co nikdy nešetří úšklebky ani ostrými a sprostými slovy. Mimo to je však silně ochranitelský, majetnický a z části také žárlivý, což v sobě do jisté míry vždy dusil – tuhle emoci nikdy nepovažoval za správnou. Přesto může působit poněkud necitlivě, odtažitě a v pocitově intimních chvílích téměř prkenně. Není dobrý ve vyznávání či přiznávání emocí, v něžnostech, v jasné deklaraci své lásky, což zejména Debbie snášela špatně – sotva se totiž dočkávala květin, snídaní do postele nebo stálých připomínek, jak je nádherná. Jeho láska se projevovala jinak – pro začátek tím, jak bedlivě na ně dával pozor, v praktických pozornostech (Debbie třebas nikdy nemusela sjet s autem na pumpu – Rick si jednou za pět dní půjčil její klíčky a o všechno se postaral, aby podobné záležitosti nemusela řešit) nebo v nekonečné věrnosti, neb když byli svoji, svou manželku nedokázal podvést a i přes všechna ta léta mu stále imponovala svým jemným vzhledem i faktem, že mu dala dvě děti. Má svůj vyhraněný typ, který vyhledával vždycky a je tomu tak i v současné době, ač nyní se o vztazích hovořit nedá. Všechny feministicky světa by ho nejspíš umlátily za tvrzení, že nevyhledává ‚silné svobodomyslné ženy‘, ale spíš holky, co na první pohled působí křehce, zranitelně. Většinou se jednalo o blondýny, není to však podmínkou. Ale pocit, že jsou na něm svým způsobem závislé a že nad nimi má do jisté míry kontrolu? Prakticky ho potřebuje a faktem zůstává, že mu tyhle povahové rysy jeho milých přidávají na klidu. Jediným defektem je snad jen to, že žádná ‚jeho milá‘ od rozvodu neexistovala. Sotva by se dalo říct, že je kurevník – od holek z tábora si většinou ruce drží pryč a obecně ho nenapadá snad nikdo z tábora, kdo by splňoval jeho ‚požadavky‘. Jen jednou za čtyři měsíce vypadne bůh ví kam z tábora, odebere se za poněkud zvrácenou zábavou, z níž si mnohdy nic nepamatuje. Tak trochu upustit páru. Vyblbnout se. Na dva týdny na všechny zapomenout díky neznámým z barů, alkoholu i drogám, s nimiž si občas zahrává – naštěstí nikdy ne natolik, aby se stal skutečně závislým. Těchto výletů se nevzdal, ač si uvědomuje, že se chová jako nevybouřený a zoufalý puberťák.

Je silně praktický člověk, který si (díky matce) rozumí s řemesly – v jeho případě se to projevilo šikovností ve směru fyziky a matematiky, které dokázal přenést jako inženýr do konstrukcí těžkých technických strojů. Přestože ve škole musel přestát a přelouskat i řadu teoretických záležitostí, s nimiž si nevěděl příliš rady, dokud je nepřevedl do praxe a neuchopil je tímhle stylem, díky čemuž je i plně pochopil a osvojil si je, což by z knih nedokázal, něco podobného bytostně nesnáší. Nedokáže pochopil, jak může někdo žít jen z knih a ignorovat praktickou stránku života, co se obvykle silně lišila a krom toho, byla… no, skutečně užitečná. I proto si vybral jako instruktor předmět, který vyučuje – od umění rozdělat oheň přes schopnost postavit si jednoduchý přístřešek, slézt skalní stěnu, aniž by děti skončily s rozmlácenou hlavou, až po zavazování krvácející rány, poskytnutí první pomoci či narovnání zlomeniny. Věří – a tucetkrát se mu to zoufalých knihomolů, ačkoliv on jako malý nebyl natolik odlišný (ač v jeho případě pouze vypadal, že hodně čte, místo toho se snažil celý text prvně dekódovat), potvrdilo – že pracovat jen na teoretické bázi je naprosto zbytečné a neúčelné.

Není zrovna fanoušek boje na dálku – už jen proto, že luk příliš neovládá (obvykle střílí docela mimo) a oštěp se nikdy nenaučil vrhat tak dobře, ale uletěl vzdálenost, jež by stála za zaznamenání. Vždy mu byl bližší kontaktní boj, čemuž nahrává i fakt, že je poměrně rychlý a mrštný – obecně vzato mu tedy nedělá problém držet si protivníka od těla, ať už se jedná o obyčejnou barovou pěstní rvačku, či o regulérní boj, při kterém svírá v ruce zbraň. Čím kratší, tím lepší, dlouhé meče nevyhledává už jen proto, že mu dle jeho slov jednoduše nepadnou tak dobře do ruky.

Rickův příběh začíná (a prozatím též končí) v New Yorku, z něhož by nikdy nevytáhl paty, nebýt faktu, že se narodil bohyni Athéně a tahle šlamastyka spustila všechny ty trable, kolem kterých se točí jeho život. Jeho otec, Arthur, byl jednoduše hluboce nešťastný – svět podnikatelů není tvořen pro slabé s dobrým srdcem, co si nedokáží dupnout. Jeho finanční problémy byly navíc umocněné dluhy za léčbu jeho (tehdy) již dva roky zesnulé manželky Leslie. Snažil se z nich vyhrabat, ale nakonec se v životě topil jako malé štěně – bylo složité najít motivaci ve světě, co mu nabízel jen samotu a prázdný byt. Tehdy potkal Athénu. Muž v nejlepších letech, jen trochu unavený životem a nekonečným účetnictvím, v ní vzbudil soucit – a po seznámení nakonec také pochopení, přátelství a nakonec také vzájemnou náklonnost. Athéna však nemohla zůstat, jak jinak, nemohla zasvětit život dalšímu ze smrtelníků, jejichž bytí je pomíjivé. Rozhodla se mu ho alespoň ulehčit – a tak se jednoho dne díky tomuto platonickému souznění myšlenek a dvou chytrých hlav objevil na jeho prahu malý chlapeček. Jeho syn – nebo to, co se synovi mohlo nejvíce blížit, ale copak na tom sejde? Arthur se ho, jak jinak, ujal. A Rick? Ten tak získal domov a věčného parťáka, s nímž tvořil nerozlučný tým, sic s penězmi stále tak nějak zápasili. Přesto však Arthur našel vždy alespoň malou částku, kterou Rickovi střádal s jasnou vidinou – aby mu mohl dát šanci vystudovat a žít lepší život.

Rick se snažil. Chtěl, aby na něj byl táta pyšný, jen se mu nikdy nedařilo tak, jak by toužil a on s učením dost bojoval - spousta dětí si z něj tak utahovala, že je šprt. Nevadilo mu to, někdy v té chvíli se asi naučil ignorovat hloupé názory a nevrhat se zbytečně do rvačky - snad jen párkrát, když se navezly do jeho táty a to Rick již nesnesl. Vždycky se rád hýbal, fyzika a matematika mu šla, zejména co se týkalo počítání či praktických úloh, ale teorie či jazyky, literatura? Nad těmi mnohdy seděl hluboko do noci, aby vůbec přečetl učebnici. Kvůli silné dyslexii (o které se nikdy před nikým nezmínil čistě z hrdosti sám od sebe a obvykle na ni museli přijít až jeho vyučující) se mu písmena rozbíhala všemi směry a jemu se nedařilo držet pozornost, takže se musel zatraceně snažit. Každá z těch chvil ale stála za slova pochvaly od Arthura nebo lístky na zápas baseballových Rangers, když se Arthur rozhodl, že dneska má syn už dost a potřebuje pauzu. Případně ho bral kempovat do lesů za město, kde byli schopní strávit pod širákem nebo pod stanem klidně týden, Arthur ho učil, jak lovit ryby, jak se o sebe postarat. I přes značnou snahu měl ve škole celkově průměrně výsledky, neb mu je kazily předměty, které jednoduše nezvládal a nebyl se na ně schopen naučit. Netrvalo tak dlouho, aby zjistil, z jakého důvodu.

Dostal se do věku, kdy si ho začala více všímat monstra. Jeho táta tehdy naštěstí nebyl doma, našel tedy jen prázdnou rozházenou kuchyň a stopy boje, které jasně říkaly, že jeho syn je pryč. Rick měl štěstí - v poslední chvíli ho zachránil satyr v podobě jeho učitele fyziky, za něhož se po celou dobu schovával. Skončil v táboře. V první chvíli chtěl odejít, ale po varování, že příště může skončit daleko hůř a s ním také jeho táta, nakonec zůstal v Hermově srubu s výčitkami svědomí, že jej Arthur dost možná dávno pohřbil. Nezapomněl na něj, jak mohl? Jeho dříčská povaha se projevila také v táboře, a tak brzo začal rozvíjet i talenty, o kterých netušil, že je vůbec má - boj, taktické myšlení a vše, co patří k Athéně, na matematiku a fyziku však nezanevřel nikdy - nakonec také nikdy neplánoval zůstat.

Roky plynuly i v táboře. Jeho matka se k němu přihlásila - nakonec měla důvod, Rick se snažil, relativně se mu dařilo, byl šikovný a zdatný, většinu vaše zamlklý, neodmlouval, prostě jen činil. Ale stejně z tábora nakonec vypadl - chtěl zpět domů. Marnotratný syn se po letech znova ukázal doma. Arthur se musel spokojit s poskytnutým vysvětlením a Rick začal žít, jako by se nic nestalo. Dle přání jeho otce nastoupil na vysokou. Sic Arthur peníze utratil (a ve chvílích největšího zoufalství asi propil), nevadilo to. Rick si dokázal vydobýt stipendium pro sportovce a nakonec úspěšně graduovat s titulem inženýra a nápady v hlavě, ačkoliv ho to stálo prakticky veškerý sociální život.

Po úspěšném ukončení studia našel první práci a teprve tehdy začal trochu žít, našel si přítelkyni, s níž se rozešel, našel si druhou a nakonec třetí... s níž se oženil. Trochu neplánovaně, ale když mu Deborah, drobná blondýnka a o nic méně bystrá lékařka řekla, že po čtyřech měsících randění otěhotněla a že si dítě chce nechat, neviděl jiné východisko, než ji požádat o ruku. V sedmadvaceti se tak poprvé stal otcem malého chlapečka, kterého pojmenovali James. Jamie.

Nebyli dokonalí. Bylo jasné, že s Debbie svatbu uspěchali a nebýt Jamieho, dost možná by spolu nikdy neskončili, ale dokázali to spolu táhnout jako rodina i přes občasné hádky a neshody - Debbie dokázala být trochu žárlivá hysterka, zatímco Rick nebyl nikdy příliš dobrý ve vyjadřování vlastních emocí a mohl se tak v tomhle směru zdát poněkud plochý, ač se jednalo spíše opravdu jen o zdání než realitu, je však těžké vysvětlit něco podobného někomu, kdo očekává absolutní knižní romantiku. Stejně však dva roky po Jamiem přišla na svět malá Evie.

Rick i přes to, že to neuměl dávat najevo, svou rodinu miloval a stejně tak mu vyhovoval normální život. Vydělával dostatečné peníze jako inženýr, když navrhoval jeřáby pro práci s vraky či jinou pomocnou techniku, dokonce se spojil s jedním ze synů Héphaista, Dimitrijem, Rusem žijícím na americké půdě, který mu pomáhal nápady realizovat. S Debbie všechno klapalo – a i kdyby ne, stále ji miloval za to, že mu dala dvě krásné děti, z Jamieho se vyklubal malý génius s obdobnou specializací jako jeho otec, jen bez problémy se čtením a vzděláváním se v tomhle směru, neb už ve velmi raném věku uměl počítat i číst, malá Evie byla zas jeho princezna. Jezdili kempovat tak, jako kdysi dávno a Arthurem, měli dům s přední i zadní zahradou, přátele mezi sousedy. Jenže jak už to tak bývá, idyla se vždycky musí pokazit. Nejdřív přišel o tátu, který hloupou náhodou spadl z žebříku na hlavu a už se neprobral. Další ztráta? Ta bolela přinejmenším stejně.

Dimi a Rick se připletli do hloupé situace, kdy jeden satyr padl při ochraně svého svěřence před monstrem. Nemuseli, stejně ale pomohli, ač je toto stálo mnohé. Pro začátek? Dimiho život, Ricka velké množství krve kvůli ráně na paži. Holčičku, budoucí dceru Morphea, zachránili a Rick ji přivedl do tábora, kde na dobrý týden odpadl kvůli ruce. Když se vrátil domů, Debbie chtěla vysvětlení - žádné, které dostala, ji neuspokojilo, což nejspíš nebylo s podivem vzhledem k její žárlivé povaze a podivným okolnostech Rickova odchodu, kdy nenechal vzkaz či cokoliv jiného. Když se jí, tak nějak ze vzteku, pokusil říct pravdu, situace byla ještě horší. Tehdy v něm přestala vidět svého manžela a označila jej za lháře a blázna. Nedivil se.

Požádala o rozvod. Držela ho od dětí. Spor o možnost se s nimi pravidelně vídat prohrál - Debbie v jejich blízkosti nechtěla magora, který sice prozatím nebyl agresivní, ale co kdyby? Svoje maličké za posledních šest let viděl tedy jen minimálně, pokud se vetřel na jejich besídky nebo jine akce, neb z malé Evie se klube zdatná flétnistka. Ač Debbie nikdy nic neřekla, stejně jí co měsíc posílá peníze. Prve se mu vracely, po roce však přestaly.

Tyhle události jej však změnily. Zhořkl, znova se obrnil proti okolí, jako když byl malý kluk, snad jen nyní pod povrchem neustále bublá frustrace a vztek, co nejednou vybuchne. Do tábora se vracel nechtěl, jednalo se však o jediné místo, které nyní měl, pokud se nechtěl uchlastat, neboť začal nebezpečně tíhnout k pití a v jednu chvíli i k jiným návykovým látkám - čistě ze zoufalství. Tábor mu tak poskytl zázemí podruhé, nyní si ho však alespoň odpracoval, neb začal působit na pozici instruktora a předává malým i velkým polobohům vše, co se kdysi naučil od Arthura a ještě něco navíc. Fakt, že tráví víc času s dětmi cizími namísto svých, ho upřímně ničí, takže si odmítá pustit kteréhokoliv z těch prcků (a vlastně kohokoliv) k tělu, aby je zas jednou nemusel sledovat odcházet - a přesně to má za vinu, že se na jeho kurzy táborníci s brbláním sunou jak šneci. Otázka, proč to tedy všechno dělá, zůstává nezodpovězena – a dost možná na ni nezná odpověď ani on sám.

* v táboře ho obvykle nikdo neosloví jinak než ‚Reede‘, velmi výjimečně (zejména co se týče Cheiróna a jiných odvážlivců) a v osobním životě pak ‚Ricku‘, jeho ex-manželka zase již před rozvodem začala využívat oslovení ‚Dick‘ – otázkou je, jestli se jednalo verzi jeho jména nebo novou přezdívku
* jako budík má nastavenou písničku Help od interpreta Pink Guy, kterou od jisté chvíli deklaruje jako svou oblíbenou, jeho nejvíce preferovanou kapelou však i nadále zůstávají Foo Fighters
* nejspíš jako jeden z mála je ranní ptáče a spáč zároveň, v praxi to znamená, že do postele obvykle zapadne relativně brzo mezi desátou a jedenáctou, zatímco se z postele hrabe s prvními slunečními paprsky (a v zimě i před nimi) – docela si užívá to ticho a klid tábora, když valná většina z něj spí
* každé roční období si bere volno na čtrnáct dní, které tráví mimo tábor a zařizuje si své záležitosti – během této doby se z něj stává také lehký alkoholik a jednou za čas též experimentátor s návykovými látkami
* jeho svatba se konala v kostele, k čemuž svolil a což byla osudová chyba – celý ceremoniál měl chuť se smát
* je docela nadšenec filmů v žánru sci-fi, což si obvykle nechává pro sebe, oproti tomu bytostně nenávidí debilní romantické komedie
* mohl by se utlouct po makarónech se sýrem, kterých si od svého rozvodu příliš neužije
* pokud je v táboře, pak prakticky nepije, zato zlozvyku kouření se nemůže zbavit, ač mu to daří omezit a z kuřáka silného je kuřák normální
* obvykle nepatří mezi ty nejoblíbenější instruktory, už jen proto, že nejednou vyhodil táborníka ze svého kurzu kvůli chybě (dle nálady větší či menší) – jak se dá asi čekat od každého, kdo z vtipu tvrdí (nebo ne?) že jeho oblíbená historická postava je Herodes
* dvakrát do roka - v zimě a v létě - pořádá týden beze smyslů, za což ho všichni odvážlivci milují - celý kurz se skládá z týdenního stanování po lese, kdy táborníci postupně ztrácí smysly (samozřejmě jen ty, u nichž to jde se zachováním zdraví v podobě pásky přes oči, kolíčku na nos nebo špunty do uší), prve jeden, později různé kombinace, nejspíš není nutné dodávat, že zlomené ruce nejsou výjimkou a Rick se při tom královsky baví (už z toho prostého důvodu, že jemu samotnému hrozila jednou za strany dcery Nemesis ztráta zraku)
* z nějakého důvodu si neustále (a omylem) mrzačí malíček na pravé ruce, který byl už mnohokrát zlomený – tomu také odpovídá jeho nepříliš rovný a malíčkovský tvar

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: listopad 1991, zařazen v dubnu 1992

*BOŽSKÝ RODIČ: Athéna

DEXIÓKINESIS

Co dostane do ruky, s tím si dovede pohrát. Zatímco ostatní kolem něj zpackají co můžou, on si dovede jednoduše poradit s jakýmkoliv druhem řemesla, čímž se hravě vyrovná i samotnému potomku Héfaista.

ODIKINESIS

Velmi silná zbraň v boji, kdy dokáže svého protivníka i psychicky zrujnovat a před ním se tak i z toho nejvíc udělaného chlapa může stát ta nejvíc ubrečená holka, kterou jen tak nepotkáte.

TELUMKINESIS

Pokud jde o práci se zbraněmi na dálku, pořád to není tak vychytané, jako když dostane do ruky meč. No, i s kyjem ale dokáže divy.

INSTRUKTÁŽ
Zaměřuje se praktické záležitosti pro přežití (ať už s jakoukoliv výbavou, ale především bez ní ve stylu MacGyvera) ve venkovním prostředí, ať už je jakékoliv

Polobůh nemá žádná ocenění

Joel Kinnaman


Žádné komentáře:

Okomentovat