Scotty Blue Richardson

Pro někoho princeznička, nekorunovaná Barbie své doby. Pro jiné? Fascinující bytůstka, u níž nebudete chápat, jak příroda mohla stvořit něco tak nevšedního, zajímavého a snad za každých okolností vykuleného.

Blue je děvče, co se svou výšku ideálně zapadá mezi trpaslíky, hobbity a jinou podivnou zvěř z pera samotného Tolkiena, vládce fantasy scény. Možná pár lidí převyšuje (jakože spíš ne), možná je menší než někteří (jakože určitě ano), ale pořád je v tom průměru, takže výška rozhodně není to, kvůli čemu byste si jí měli všimnout poprvé. Jednoduše proto, že v davu zapadne a pokud se lidi kolem ní nerozestoupí v roli Rudého moře, pak ji objeví až jako poslední z kontinentů. Postavu má tak akorát, ani vyhublou, ani oplácanou, snad jen krapítek nevyváženou – propadlé bříško, oblejší boky, maličko silná stehna a prsa, které by k dobru potřebovala ještě jednu velikost, aby se rovnala ideálu náctiletých. Neběhá, aby se vytrénovala, běh z celého srdce nesnáší. Může za to sípání, pravidelně se projevující při větší fyzické zátěži, jako by Blue byla stavěná především na polehávání bez výrazné fyzické aktivity. Sportovně nadanější kolegové si pro tuhle ‚lenost‘, jak s oblibou nazývají její odmítavý postoj k atletice a všemu blízkému, drobnou dívku dobírají nevěda, že Blue by běhala ráda. Jenže… nemůže. Nedomykavost srdeční chlopně z ní tak dělá dokonalý cíl sarkastických poznámek i večeři pro veškerou monstrózní zvěř tam venku.

Její pokožka není vůbec závislá na počasí, jak se tomu stává v běžné americké kultuře. Přes zimu si udržuje lehký nazlátlý odstín, co jí vydrží po celý rok, v létě jen o maličko sytější než po zbytek ročních období. Přesuneme-li se k detailům, začneme pravděpodobně od hlavy míře po patu. Celá její tvář vyzařuje hladkost bez pupínků, které trápí většinu dívek jejího věku (snad až na Afroditiny dcery, které mají na případné otrapy hromadu spolehlivých krémů a vodiček). Čím trpí ostatní, to se jí obloukem vyhýbá. Její jen mírně baculatější tvářičky jsou náchylné na rudý odstín, zvlášť, když se jí něco přestává líbit. Tehdy nabírají zatraceně sytou barvu a Blue tak, navzdory svému jménu, občas připomíná ředkvičku s úpalem. Dominantou tohoto obličeje jsou velká, opravdu velikánská kukadla s prazvláštní barvou, obzvlášť proto, že záleží na úhlu pohledu a slunečním světle. Při normálních příležitostech jsou její oči šedé jako zamračená obloha těsně před bouřkou, ovšem okraje jí přestupují do světle modré barvy. Podíváte-li se však zblízka, zjistíte, že se nejedná o šedou, ale tmavě zelený odstín, výrazný pouze z určité vzdálenosti. Oči lemují husté, a naštěstí dlouhé řasy, u kterých není potřeba nic vylepšovat, což ji těší. Mezi očima se zvedá a dále postupuje úzký, zato však delší nosánek, při urážkách a dotčenosti pozvednutý vzhůru, div do něj nezaprší. Pod ním se nachází růžové rty, přičemž dolní ret zůstává výrazně plnější než horní, ač ani ten se nemůže chlubit úzkou linií. Kolem obličeje jí splývají světle hnědé až blonďaté prameny polodlouhých vlasů bez zásahu umělými barvivy, jež se v táboře ani nedají sehnat. Hřívu má od přírody spíše rovnou, ovšem čím je starší, tím se jí začínají vlnit.

Skoro vždy její krk zdobí nějaký drobný přívěšek, kterých má požehnaně. Je schopna vyrazit ven ověšená klidně i třemi druhy řetízků, od chockerů přes ty dlouhé, co končí někde u pasu a jsou vlastně jen na ozdobu, jak v reálném životě překáží věčným zachytáváním se o věci. Když už jsme u těch šperků, dost často na ni uvidíte, krom řetízků, náušnice, ovšem prstýnky na své prsty nenavléká vůbec, protože jí jsou na prstech nepříjemnou zbytečností. Hraní si s přívěsky ji uklidňuje, obvykle je mne, až si takto dokázala ochmatat a doslova ‚vyleštit‘ snad každý ze šperků ve své sbírce.

Když se přesuneme dále, narazíme už asi jenom na její vkus v oblékání se. A to je ta nejzajímavější věc, jelikož si vezme snad skoro všechno. Doopravdy na ní uvidíte košile, nejčastěji pánské, kárované. Preferuje styl ‚Čím odrbanější, tím lepší‘, za což si vysloužila přezdívku ‚táborový pobuda‘ či ‚bezdomovec‘. Ani jednu z nich nemá příliš v lásce a provokatérům se odměňuje nepěkným způsobem. V podobně dezolátním stavu se nachází i její kalhoty, na kolenou zásadně roztrhané. Děravé kapsy nejsou žádnou výjimkou, tudíž co si do nich uloží, to ihned ztrácí.

Ve Scotty, či Blue, jak ji může oslovovat jen pár vyvolených, se snoubí směs sangvinika a melancholika a tichého cholerika upouštějícího páru. Zasněným pohledem sleduje okolí, drobný úsměv, co se čas od času promění na širší, výraznější, je jakýmsi znakem upřímné povahy. Hned na to se jí zrak může znenadání zakalit lítostivou vzpomínkou na mrtvé táborníky, jejichž přítomnost vídávala den co den. A jindy… jindy se potácí na okraji propasti vzteku, naštvaná za všechny ty sarkasmem obsáhlé poznámky namířeném jejím směrem. Tehdy přímo soptí, rudne dotčením, ale namísto výbuchu si dovolí počastovat dotyčného jen na výsost uraženým pohledem, při němž v myšlenkách slibuje krutou, bezcitnou pomstu. Jednou ji vyplní – téhož dne večer, za týden, za rok… Paměť ji v tomto směru neklame, ani zápisy v deníčku, který si pečlivě vede od svých dvanácti.

Když ji někdo zkouší do něčeho tlačit, udělá opačnou věc, aby ho naštvala za to, že s ní takhle manipuluje. Později toho času svého rozhodnutí lituje. Příkladem za všechny byl výlet na vlastní pěst do jižního lesa, odkud se vrátila se strachem v očích, celá poškrábaná s oblečením potrhaným a s popálenou kůží na lýtku. Nikdy nemluvila o hrůzách, co zažila, o tvorech, které potkala. Tohle tajemství si s sebou vezme do hrobu.

V táboře je taktéž brána v roli místní podivínky – holky, co si žbleptá sama pro sebe a nadává si do hloupých blondýn za pitomosti, které stačila od rána napáchat. Nebo týden zpětně, pokud si je všechny do detailu vybaví. Je to jeden z příznaků vypořádávání se s insomnií, jíž je svým způsobem otrok. Není tedy divné ji potkat za doprovodu tichého mumlání. Někdy i se sluchátky na uších, napojených na stařičký, notně otřískaný walkman, který zažil už lepší časy. Poslouchá na nich hity z osmdesátek, při nichž si čas od času zatancuje nebo poposkočí do rytmu. Nejoblíbenější písní zůstalo po sedmi letech Nothings gonna stop us now, od níž zná slova nazpaměť.

Nejedná vždy podle logiky nebo instinktu. Nespadá do kategorie adaptabilních jedinců, přizpůsobuje se jen velmi pomalu. To se odráží i na jejím z části impulzivním chováním, kdy dřív jedná a poté myslí, což je věc spojující ji s Áresovci, se kterými nevychází zrovna nejlépe. Obvykle jsou to právě oni, kdo ji věčně popichují a nutí ji se bránit. Navrch neprojeví násilí, nemá tendence rozbíjet věci nebo jimi házet po dotyčných tyranech. Jen tiše soptí, vztek se blýská zpoza očí a plná nechuti spřádá plány na jednu z nejhorších pomst v jejich životě, ačkoliv pro tento typ odplaty je nejlepší Hermův srub. Nevyžaduje bitky s ostatními, ani je nevyvolává, natož, aby provokovala.

Co nezvládá s přehledem, je odmítnutí od chlapce. Vlastně jakýkoliv druh nezájmu, který jí hluboce raní. Těžce ho vydýchává, na scénu nastoupí dlouhodobá melancholie, jíž se zbaví až po pár dnech. Navenek se snaží vypadat, že je vše v pohodě, ale uvnitř ji sžírá nejistota a pochybnosti, úspěšně prokukující zpoza kukadel. Pokud chcete, aby se obviňovala, svalte na ni pocit viny, ten zabere vždycky. Aby se těchto emocí zbavila, chodívá do srubu Hypnových potomků, aby jí pomohli spát, vypnout. Spánek beze snů je mnohdy lepší než celá řada výčitek, nad nimiž je nucena přemýšlet.

Samozřejmě plusové body se dají získat vždy, hlavně různými sladkostmi. Ano, uplácet sladkostmi se nechává a ráda. Ovšem, aby vám doopravdy pořádně začala důvěřovat a svěřovat nejtemnější části její mysli, to už chce dost času a námahy, kterou moc lidí nemá. K těmto lidem je neskutečně loajální a má je nade vše ráda, dala by za ně život a nikdy o ně nechce přijít, protože si jich váží za to, že vydrží všechny její nálady. Jakoukoliv zradu nese těžko, umí odpustit, pokud jí na tom člověku opravdu záleží. Sama nerada ubližuje lidem, proto dost často utlačuje svoje potřeby vůči jiným, ale na druhou stranu se jí to ne vždy daří, někdy… Někdy jí to jednoduše ujede. V ten moment následuje celá řada omluv, provinile skousávání si spodního rtu a popotahování látky oblečení. Často funguje jako taková vrba.

Její slabostí zůstávají světýlka. Miluje jejich barvy, dokáže strávit hodiny jejich pozorováním. Sama si ve srubu vytvořila dokonalý svět plný iluzí pohybujících se po stěnách. Udržuje ho nejen o Vánocích, ale defacto po celý dlouhý rok. Tehdy nejvíc připomíná šťastné malé dítko, jehož tvář rozzáří naprostá všední maličkost. 

Blue nikdy nespadala mezi klasické táborníky. Její příběh se začal psát jako u jiných, měl velmi obdobný začátek, jaký slýchávala už nejméně tucetkrát – bůh se zamiloval do člověka a jejich lásku zpečetilo dítě. Jednou takové, jednou makové. Klasický porod vystřídaly děti na prahu domů, některé se zrodily ze samotných myšlenek. Blue se dala považovat za jednu z těch šťastných, její život rostl pod srdcem mladinké, příliš mladinké Američanky ze zapadákova kdesi v Nebrasce, kde se chodí spát se slepicemi a jedinou zábavou je nanejvýš převracení krav. Její matka, okouzlující umělkyně, jejíž cílem bylo prorazit v odvětví malířství, tehdy netušila, co bude její dcera zač. Ani do koho se tenkrát zamilovala, božský původ zůstal tajemstvím ještě po nějakou dobu. Přesněji řečeno po velmi krátkou.

Pár týdnů po narození se na prahu jejího domova, koloniálního domku obývaného s rodiči, objevil on – velmi pohledný muž s tváří vyvedenou jako nejkrásnější sen. Erin, matka malé Scotty Blue, tehdy nechápala, co se po ní chce. Zamilovaná poslouchala napůl ucha, dokud jí nevrátil do reality, tehdy dost tvrdě. Vztek v něm bujel natolik, že se před ní zjevil v pravé podobě. Nápor ostrého světla její oči nezvládly, okamžitě oslepla. Bůh až tehdy pochopil, jak špatně odhadl celou situaci. Nadějné umělkyni zničil život a vyděšenou ji nechal napospas osudu. Dceru vzal s sebou, neboť Erin prohlásila, že se o tu malou stvůru nehodlá starat. Tehdy to bylo poprvé, co něco podobného učinil – vzal malé dítě do náručí a odnesl jej do tábora polokrevných, kde ji předal Cheirónovi do náručí.

Novorozeně v táboře okamžitě vzbudilo pozdvižení. Nikdo tak maličký se u nich ještě neukázal, nejmladšímu táborníkovi tehdy bylo něco kolem devíti let. Blue se stala miláčkem, maskotem, jak jí začali někteří přezdívat. Instruktoři zastávali roli učitelů podobně jako Cheirón, jemuž se vozila na hřbetu (a o pár let později ho tahala za ocas, který mu splétala do tlustého copu). Jenže s tímto takzvaným šťastným dětstvím nakonec přišly i první strachy. Táborníci, po jejichž boku vyrůstala, odcházeli a mnozí se nevrátili vůbec. Prve neznala důvod, nechápala, proč se tomu tak děje. Před krutou realitou poznáním se jí pokoušeli držet dál, až to jeden z chlapců z Áreova srubu nevydržel a zařval vzteky, že jsou dotyční mrtví. Od té doby měla z téhle party strach, jenž se jí i po letech drží zuby nehty. Těžce nese každou ztrátu, hlavně těch, které znala osobně a pojilo ji s nimi přátelství – někdy hlubší, jindy pouze jemné, narychlo zpřetrhané.

Za dobu, co žije v táboře, ho opustila jen dvakrát. Jedna výprava se nesla v úspěchu, tehdy jí bylo čerstvých třináct, když se vracela jako oslavovaná hrdinka. Takový status by se zalíbil každému, ani Blue nebyla výjimkou. Podruhé… se zařekla. Ztratila jednoho z dobrých kamarádů, jehož tělo v sutích nenašli. Výlet za hranice se podepsal na křehké duši mladé dívky – začala se odtahovat, stavět hradby kolem svého srdce. Děsí se dne, kdy jí orákulum vyvolí jako další účinkující v řadě výprav. Ví, že stavět se proti osudu nemůže, ale oddalovat? To by snad ještě zvládla.

*Je brána za táborového maskota. Všichni tak nějak věří, že kdo jí bude mít v týmu nebo na výpravě (ač umí úplné prt), tak je dovede k vítězství. Tato pověra je založena na naprosté náhodě a neskutečném štěstí, které je v jejím životě jinak nepoužitelné.
*Jako jedinou ji Cheirón vozil na svém hřbetu. Nikomu jinému se této pocty nedostalo.Taky ho oslovuje jako 'strejdu' a Hébé jako 'tetu'. Ještě stále se nepřenesla přes myšlenku, že ti dva netvoří pár.
*Kalliste by nejraději vyškubala vlasy, upřímně jí nesnáší za to, že jí jednou vyhodila ze člunu a zkazila jí tak rande, když se nalokala vody a tu prskla potenciálnímu příteli do obličeje.
*Miluje světýlka. Ve srubu jich rozvěšela několik kolem postele, ráda je pozoruje, když nemůže spát. Miluje světelné iluze, které vytvářejí na stěnách v pokoji.
*Je insomniak, nedokáže spát v noci ani ráno. Usíná v dopolední a polední čas na pár hodin.
*Na druhou stranu ráda pozoruje ostatní, když spí. I když připomíná stalkera.
*Má strach z otevřených zlomenin a vážných zranění.
*Nikdy nebyla v kině ani ve škole. Nezná prakticky nic mimo tábor, kde vyrostla.
*Nevěnuje se sportu kvůli nemocnému srdci. Někteří to považují za výmluvu.
*Mívá zasněný pohled, z čehož si ostatní utahují.
*Stává se terčem vtípků, když usne při snídani nebo obědu, což je téměř na denním pořádku. Dokonce se už začaly od jejích patnácti let uzavírat sázky, v kterou hodinu a minutu vytuhne a jestli usne s obličejem na talíři. Stalo se tak jednou, ovšem nálepka spáče v toustech s džemem ji pronásleduje už několikátý měsíc.
*Chtěla by zažít pohádkový polibek, při kterém se jí zvedne nožka do vzduchu. Zatím se nic z toho nevyplnilo, zdejší chlapci líbají mizerně.

*Vychována v táboře.

*BOŽSKÝ RODIČ: Morfeus

EFIÁLTES

Noční můra i normální klidný sen nabírají v tomto stádiu schopnosti celkem jasné a živé obrazy. Sny občas splývají, ale častokrát to polokrevný zvládá korigovat tak, aby se zasažený nepřítel z iluze snu neprobudil. Schopnost se stává velkou výhodou, i když se občas nepodaří.

ÓNEIRIS
 

Dokáže vytvářet příjemné sny, ale pouze ze svých vzpomínek a jen na krátkou dobu. Je pro ni lehčí sdílet s někým ty své dotekem, než je postupně budovat od základů.

Ke svým třináctým narozeninám dostala od otce magickou náušnici, která při stisku nositeli na pět až deset minut změní vzhled. Vytáhlý kluk s uhrovitým obličejem na ní vydrží jen pět minut.

Vizualisa