Audrey možná nepatří mezi ty klasické konvenční krásky, nesporný šarm a charakter, který se jí zračí v očích, jí však sotva může někdo upřít. Výšky příliš nepobrala, ba naopak je se svými 165 cm snadno přehlédnutelná v davu, ale postavu má nesporně ženskou a v určité dějinné době též zcela ideální ve tvaru přesýpacích hodin. Na výraznost dekoltu si nemůže stěžovat a boky jsou též o něco širší, čímž však tak akorát podtrhují štíhlý pas a bříško. Sotva tedy působí dívčím dojmem, do kategorie dvacetiletých tábornic by ji již nikdo nezařadil. Měla štěstí, neboť žádné výraznější jizvy – krom té malé od očkování na rameni – její tělo nehyzdí, ač v oblasti torza má řadu zřejmých pih, které si permanentně zapomíná nechat odstranit.
I přes výraznější lícní kosti jsou její rysy ryze ženské. Rty si mnohdy – i nyní v táboře – nezapomene podbarvit kvalitní rtěnkou, přičemž škála je široká od narůžovělých přes malinové až k rudým, vybírá většinou podle nálady a vlastního rozmaru. Jinak mnoho líčidel nepoužívá, jen oči jsou obvykle zvýrazněny řasenkou a kočičími linkami, ač to pro ně vskutku není nutnost – kukadla v barvě hořké čokolády dominují samy o sobě, když se v nich navíc zračí nesporná inteligence, bystrost i emoce, které se snažila kvůli své profesi odbourat, ale její přirozená srdečnost jí to nedovolila. Vlasy, které lemují její tvář, jsou rovněž hnědé barvy, husté a poměrně dlouhé spadající až k ramenům. Rozpuštěné je však nosí pouze na noc, z praktických důvodů a obecného návyku je každé ráno sváže do drdolu na temeni hlavy či, pokud má rozvernější náladu, do francouzského copu.
Její šatník je jedním slovem elegantní – jednak kvůli její práci, druhak proto, že se v decentním stylu oblékání jednoduše zhlédla. Přesto pro něj platí různorodost kvůli vybavení na všechny příležitosti – pouzdrové šaty s opaskem, které nosila do kanceláře, všechny v jemných barvách, rozevláté šatičky ve žluté či nebesky modré na všemožné šťastné události od narozenin po svatby, společenské kalhoty s vysokým pasem nebo rovnou celý overal. Tento styl, jen upravený prostředí, si udržela též v táboře – obvykle ji tedy lze zahlédnout v kalhotách (úzkých riflích – nikdy roztrhaných - či širších módních) nebo v sukni s halenkou, jestliže má v plánu cvičit, pak v legínách na jógu a tílku. Pouze boty na podpatku, kterými si přidávala i dobrých deset centimetrů, vyměnila za baleríny, případně kotníčkové bílé kecky nebo sportovní boty.
Audrey se za posledních šest let poměrně hodně změnila – cílevědomost a ambicióznost, které ji vždy velmi dobře definovaly, sice stále zůstaly mezi základními povahovými rysy, přidala se k nim však obecná pokora vůči životu a uvědomění, že pouze slibná kariéra a dobrá práce jí štěstí nepřinesou, ba naopak se z nich po čase rovněž stane určitý druh stereotypu a jedná se o pouze jeden druh jistoty.
Aniž by si to pořádně uvědomila, v táboře si zvykla být neustále obklopená lidmi. Mnozí z nich měli jiné povahy, zájmy, zásady, ale vesměs si byli všichni podobní ve své odlišnosti. Zjistila, že bez tohoto hloučku přátel a lidí jí blízkých je velmi těžké fungovat. V posledních letech si začala přát svou vlastní rodinu, ale vzhledem k tomu, jak dopadlo její manželství, se rozhodla být troškař a přijmout to, co jí svět nabízel – přátele, kteří jí v táboře zbyli a na které vždy vzpomínala v dobrém, neb Audrey je velmi společenská bytost, ochotná nabídnout každému pomoc, kterou rovněž vnímala jako své poslání – na dráhu lékařky se nedala jen proto, že jí chemie jednoduše nešla, takže se rozhodla být dobrá v jiném oboru. Neumí příliš odmítat, poslat do patřičných mezí, když dotyčný vypadá dostatečně zoufale nebo prosebně.
V jednání s lidmi je celkem obratná a diplomatická, máločím se nechá vyvést z míry, což je výsledek výchovy jejího táty, který jí vtiskl základy, a školy, která je rozvíjela. Dokáže se nějakým způsobem vypořádat s každým typem – krkem jí lezou jen vyložení egoisti, kteří se považují za nejlepší a nejdokonalejší. V tomhle směru je většinou v právu vzhledem k tomu, že takové typy moc rády šikanují okolí. Zdálo by se však, že díky určité flegmatičnosti jí nikdo jiný netrápí, hloupé poznámky nebo silácké řeči dokáže přejít s úsměvem, mnohdy i dobíráním. V každém se však snaží najít alespoň něco dobrého a krom toho sledovat též pohnutky, které vedly k jejich jednání – ostatně pochopením začíná absolutně všechno. K táborníkům ve většině případů chová poměrně silný obdiv z toho prostého důvodu, že sama není tak fyzicky zdatná, zatímco oni si courají na výpravy a vrací se živí a zdraví – to už zaslouží trochu toho respektu, nebo ne? Je navíc poměrně otevřená a do určité míry přirozené sluníčko, ačkoliv po příchodu do tábora po těším životním období měla chuť jen spát a nikoho nevnímat, ti bláznivci jí vždy dokázali vykouzlit na tváři úsměv. Chvíli trvalo, než se jí vrátila jiskra do očí, nyní však hnědá kukadla opět ožila a ona se na svět dívá optimistickým pohledem.
Asi jako pro každého potomka Nemesis, i pro ni je charakteristická loajalita každému, komu se zaváže přátelstvím či láskou. Zrada či něco podobného se jí zdá nemyslitelná – ač nikdy neříkej nikdy – a sama ji snáší velmi špatně, na daného člověka se i přes veškerou snahu bude vždy dívat skrze prsty. Dříve, když byla ještě malá hloupá holka, se mohlo jednat o maličkosti, v průběhu let se však naštěstí naučila, že mnohé ‚zrady‘ jsou jen přešlapy, které je schopná tolerovat, pokud jí dotyčný dokáže svými činy, že nic z toho nebylo vedeno s touhou jí skutečně ublížit. Smysl pro spravedlnost získala díky znalosti zákonů, jediným problémem je snad jen to, že občas na svět hledí poněkud černobíle jako na dobrý a špatný, aniž by vnímala ty jemné nuance šedé mezi těmito barvami. I tomu se však v průběhu života učí. K okolí navíc přestala být natolik kritická a tak otravně umanutá, aby vyžadovala určité standardy chování – pochopila, že něco takového neexistuje, a tak si raději váží každé dobré vlastnosti, která obvykle snadno převáží ty špatné.
Jedná se o poměrně praktickou bytost, která si zakládá na pořádku ve svých vlastních věcech včetně jejich systematického uspořádání. Váží si každé praktické vychytávky a nepreferuje krámy, co slouží jen jako lapače prachu, přestože odění má nejspíš jako každá ženská tolik, že některé kousky na sobě už dobré dva roky neměla a ony jí tak akorát trčí v šatníku. Možná i proto jí Cheirón pověřil dozorem nad ostatními vedoucími srubů. Této nominaci nejspíš nahrávala též její svědomitost a píle – pokud má nějaký úkol (ať už ve škole, práci nebo v životě) snaží se ho perfekcionisticky splnit co nejlépe a ideálně i co nejefektivnější, ačkoliv tyhle její dvě povahové stránky se občas navzájem tlučou.
Audrey se nikdy nemohla rozhodnout, jaké měla vlastně dětství – klidné a pohodové či chaotické a neuspořádané? S přivřenýma očima se obvykle rozhodla pro první možnost, sotva ale mohla zapírat, že jí na tátu zůstalo pár hořkých vzpomínek a že byla snad ve výsledku ráda, když se ocitla v táboře, kde nalezla útočiště.
O její matce se v rodině nemluvilo. Nikdy – a pokud, pak jen v krátkých úsečných větách pronesených nepříjemným tónem a příkrými pohledy mířenými na Audrey. Nebyla nemilována, ale už jako maličké tmavooké děvčátko snadno poznalo, že plánované rovněž ne. Její otec, bývalý voják trpící posttraumatickou stresovou poruchou, totiž nejspíš stál o pouhý úlet, z něhož nakonec vzešla dcerka, o kterou se musel s pomocí své sestry a Audreyiny milované tety postarat. Ačkoliv nad ni nikdy nevztáhl ruku a neuhodil ji, děvče se ho stejně bálo pro jeho slova složené zejména z rozkazů, z nichž sálalo pramálo lásky. Ač se jí do hlavinky vloudily i představy, jestli prostě nedělá něco špatně, vnímala to celé jako obrovskou nespravedlnost a k otci si tak již nikdy nedokázala najít cestu. Není tedy divu, že jakmile začala mít alespoň trochu rozumu, domů se vracela co nejpozději to šlo. V rané fázi života se zavřela do večera v knihovně a listovala si knihami o dinosaurech, které dokázala přelouskat s jejich velkými písmenky, toužila po moudrostech a vzdělání, po jakémkoliv detailu, zvědavá po každé vědomosti. Ale s přicházející pubertou, bouřlivější povahou, kdy se začala projevovat její tvrdohlavost a cílevědomost v podobě hádek, se z ní stal někdo úplně jiný, než je dnes – a vlastně by v ní sotva člověk viděl tu stejnou elegantní dámu, kdy by se podíval na její (takřka neexistující) fotografie.
Její oblíbenou barvou se stala černá, chodila jako malá šmudla ve vytahaném klučičím oblečení, chytla se špatné party a vezla se s nimi – alespoň do takové míry, jako to v devadesátých letech a ve dvanáctém roku života šlo. Okusila prvního panáka i první cigaretu (a rovněž poslední, protože po zvracení a kašlání jí pud sebezáchovy pokaždé nabádal k tomu, aby nebyla hloupá a netrápila se), první pusu, která stála za nic a byla se čtrnáctiletým uchem, takže k prvnímu sexu se naštěstí schýlilo až později v životě, kdy si byla jistější sama sebou a nehledala hloupý unik z rodinného života tímto způsobem.
Vysvobození z těchto hloupých úletů přinesl až tábor, kam se stihla díky jednomu ze satyrů dostat dřív, než se propadla ještě hlouběji ve své morálce. V táboře se jí opět navrátila – nejspíš protože se opět cítila vítaná. Audrey byla odjakživa hodné děvče, jen lehce svedené negativními emocemi a pocity odcizení na scestí, netrvalo tedy dlouho, aby se vrátila do starých kolejí spořádané holky. Dala se dohromady, černé oblečení nahradilo normální a nejspíš, aby se od té bláznivky co nejvíc odlišila, tehdy začala tíhnout k (ještě trochu dívčí) eleganci, cílevědomost konečně upřela tím správným směrem a užívala si možnosti dosáhnout na nové a nové vědomosti. Snad i tu otcovskou figuru nalezla v Cheirónovi, který si ji vážil jako šikovné žákyně, s níž nejsou prakticky žádné problémy a nepotřebuje si dokazovat nic na ostatních. Kombinace všech těchto vlastností jí zhruba rok po příchodu přinesla vyžádání – a tak se stala dcerou bohyně Nemesis.
S přestěhováním tak nalezla i svou skutečnou rodinu – bratry i sestry, vůči kterým se dosud z různých vztahů poněkud ustrašen holky stala slečna se srdcem na dlani, neb si byla jistá, že ji nikdy nezradí – ostatně si považovali stejných hodnot jako ona. Brzy se podobně otevřela i ostatním táborníkům, dokázala si najít opravdové přátele a tehdy se cítila opravdu , opravdu doma. Její nespornou výhodou bylo, že měla i ty všemožné frajírky relativně na háku. Došla k obecnému závěru, že víc než otec s ní už stejně nikdy nevyvede, takže si z nich absolutně nic nedělala, ba naopak začala s některými z nich randit – v některých případech i proto, že dokázala zdárně přejít jejich hlouposti a blázniviny, ač všechny ty vztahy byly poměrně bouřlivé bez dlouhého trvání – a aby nedošlo k mýlce, jednalo se o přesný počet tři.
Posledním z nich, než se rozhodla nastoupit na vysokou školu, v čemž jí podpořil též Cheirón se slovy, že by jí tu nakonec byla stejně škoda, byl Natanael, nedávno příchozí syn Área – možná spolu nebyli dlouho, pouhé tři měsíce, ale přesto v jejích myšlenkách utkvěl natolik, aby se stal důležitým pro její budoucí rozhodnutí. Ovšem po té, co se po ní při jednom ze společných cvičení poměrně rozšafně ohnal, ona schytala pořádnou pecku do nosu, že se i Hébé divila, jak je možné, že jej nemá zlomený, od něj odkráčela – nejen proto, že si celou záležitost vzala zbytečně osobně na to, aby ji jen tak přešla, ale též proto, že jí tehdy ještě chyběla potřebná pokora a prioritně postavila novou školu nad vše ostatní. Měla ho pořád ráda, sotva mohla lhát, přála mu každý úspěch včetně toho instruktorského a mileráda s ním prohodila pár slov v přátelském vztahu, ale jinak se naplno věnovala svým budoucím cílům. Navíc se do tábora vracela jen každé větší prázdniny, zatímco přes semestr měla obvykle pronajatou buďto kolej nebo – ke konci studia, když začala brigádničit v advokátní kanceláři – malou garsonku. Úspěšně promovala v 25 letech.
Poslední delší dobu v táboře strávila předtím, než se naplno vrhla do práce – vlastně nikdy neodešla s vizí, že je to na dlouho, ale týdny se překlenuly v měsíce a nakonec i v šest let, během nichž se toho stihlo stát mnohé. Stala se renomovanou právničkou v oblasti rodinného práva, protože zde viděla skutečnou možnost pomáhat lidem i dětem překonat neshody v rodině, k čemuž jí dopomohla její upřímná povaha a přirozený smysl pro spravedlnost, našla si přítele, z něhož se stal snoubenec a nakonec i manžel. Jenže pak se to někde zvrtlo.
Její manžel začal být… nu, nejspíš příliš jako její otec. Panovačný, aniž by respektoval její vlastní pohnutky a tužby, ambiciózní tím špatným stylem, že se neustále snažil být lepší než jeho manželka (neb byl zaměstnán u stejné firmy, pouze se pohyboval v oblasti práva trestního). Jeho jednání, které postupem času eskalovalo a které se s povahou Audrey sotva mohlo snést, nakonec vedlo k rozvodu, kdy byla ještě ráda, že se ho i přes nemalou částku zbavila. Její přátelé však byli bohužel též přátelé jeho – a to delší dobu, takže na ně se také sotva mohla obrátit. Práce ve firmě začínala být ubíjející, únavná a sotva jí dokázala naplnit tak, jako dřív. Upadla do toho hloupého stereotypu, který prolomila až nedávno tehdy, když zcela náhodou ve vlaku potkala Natanaela. Po rozhovoru, který spolu vedli, jí došlo, že je vždy jedno místo, kde se bude cítit vítaná. Ještě ten den si sbalila kufry a vrátila se zpět do tábora jakožto marnotratná dcera, proti čemuž však vůbec nikdo neměl žádné námitky. Ba naopak, po pár dnech jí byla svěřena zodpovědnost za vedoucí srubů. A Audrey? Ta si konečně plně uvědomila, jak moc jí tohle místo chybělo.
* přestože svou profesi na určitou dobu pověsila na hřebík, knihovnu v jejím pokoji zabírá na četném místě ústava USA, důležité dodatky a všechny dodatky týkající se rodinného práva, kterými občas z nostalgie zalistuje – a také z toho prostého důvodu, aby nezapomněla
* ze zásady každé ráno snídá ovesné vločky s různorodým ovocem
* mimo jiné miluje sladké a mezi její oblíbený mls patří mandle v karamelu
* je téměř abstinent, nikdy nebyla opilá pod obraz a pokud pije, pak obvykle víno nebo whisku s ledem
* je spíše čtenář než filmový maniak, oblíbenou knihu vám však sdělit nedokáže
* nevadí jí žádný styl hudby (ani ta tvrdší, což bude nejspíš pozůstatek bouřlivých let), v současné době ale preferuje hudbu baletní a také muzikály jako své malé guilty pleasure
* miluje vůni šeříku, tulipány a žlutou, přestože před zlatem preferuje stříbro (nebo cokoliv z lásky)
* ocenila by každého domácího mazlíčka od křečka po koně
* jednou by ráda podnikla cestu kolem světa
* pokud má něco jako vzpomínku na tátu, jsou to jeho staré zápěstní hodinky s koženým páskem
* nerada chodí pozdě, že se raději objeví sama o něco dřív
*PŘÍCHOD DO TÁBORA: červenec 2001, vyžádána v září 2002
*BOŽSKÝ RODIČ: Nemesis
ISORROPÍA
Při sebemenší soustředěnosti lze udržet stabilitu a rovnováhu mezi štěstím a smůlou. Zároveň dokáže nepříteli přitížit a způsobit tak, že se mu nepodaří pořádně ani zvednout zbraň ze země. Na druhé straně to funguje stejně tak, ale o hodně lépe pro zasaženého.
TÝFLOSIS
Schopnost na určitou dobu oslepit jedince proti sobě, či někoho, kdo si to podle jejího uvážení zaslouží. Čím víc chce dotyčnému způsobit slepotu, tím víc se musí soustředit. Slepota je efektivní jen na pár minut a ne tak, jak by si představovala. Výpadky a zrnění před očima dokáže udržet kolem hodiny.
Charlotte Riley
Žádné komentáře:
Okomentovat