Surroundings

Tháliina borovice přivítá každého nového i stávajícího táborníka, navracejícího se z výpravy, při samotném vchodu do Tábora polokrevných. Jen málokterý polobůh nezná příběh obdivuhodné dcery boha nebes, Dia, kterýžto přeměnil svou umírající dceru do vysoké borovice, zaštiťující tábor ochrannou bariérou, skrze kterou se dovnitř nedostane žádná nepovolaná příšera. Stala se symbolem hrdinství, odvahy a nekonečného pouta přátelství. Oběti za bližní a každý si její památku v srdci nese. Někteří se z úcty při procházení pokaždé dotknou jejího kmene, až se několik centimetrů jinak hrubé kůry vyhladilo.

Vrch polokrevných, jak se říká nejvyššímu z kopců v údolí, se elegantně napojuje na Tháliinu borovici a svým druhým koncem se strmě snáší k prvním stromům střežícím Jižní les, jedno z nejnebezpečnějších míst v celém táboře. Z vrcholku má každý dokonalý přehled o dění v táboře, během dopoledne se tudy prohání stádo kentaurů při své každodenní vyjížďce. V zimě slouží jako skvělé místo na koulovačku nebo sjíždění.

Že si kemp nese tajný název, to je snad každému známo. Jak jinak se uchránit před očima smrtelníků a přitom si pokrýt táborové výdaje? Celkem snadno, duch podnikatele se u vedení nezapře. Služba známá jako Delfské jahody pohladí chuťové buňky, ať už se jedná o poloboha nebo obyčejného člověka bez špetky božské krve v žilách. Ti první si ovšem každou sobotu v letním období lámou záda při jejich sběru. A že to panečku bývá otravná práce. Za to odměna je sladká - šťavnaté červené plody, po nichž se každý může utlouct. Značka krycí společnosti pokrývá i dodávky sloužící k rychlému přesunu při výpravách mimo tábor. Reklama ve světě a ještě k tomu zdarma.

Zelenající se mech, hebká tráva lechtající kotníky, ševelící listoví vypráví příběhy starší než je jakýkoliv polokrevný v táboře. Tak působí Severní les, tiché a přesto živé místo pro svou nezaměnitelnou podobu a rozmanitost. Útočiště každého potomka přírody, který hledá své místo ve světě. Mezi stromy, mladými i těmi, co je vysadili bohové už před několika stovkami let, lze běžně zahlédnout nějakou tu štěbetající dryádu culící se na rohatého satyra, jenž za ní zamilovaně klopýtá. Jednou za čas zde sedává Rada kopytnatých starších - složení satyrů a kentaurů, kteří mají za úkol hledat svého boha, Pana a posuzovat žádosti podané mladšími svého druhu.

Hledáš-li klid, nebo se jednoduše toužíš vzdálit od celodenního povyku v blízkosti tábora, louka poblíž Severního lesa se zdá tou nejlepší volbou. Melodické ševelení trávy, podmanivá vůně lučních květin, cvrlikající ptáci. Zní to jako kousek nebe na zemi, že? Problém nastává jedině tehdy, když si sem synové a dcery Deméter a Dionýsa přijdou procvičovat schopnosti a kolem tvého těla se rozvinou úponky šlahounů, zatímco si vlčí mák zkouší prorazit cestu nosní dírkou. Nic příjemné, ale s tím je potřeba se smířit. Součást balíčku.

Největší řeka, jakou může táborník při procházce po okolí potkat. Proud vody zůstává i po letech zasvěcený bohu východního větru, Eovi, a poskytuje domov několika najádám, které si v jeho korytu hrají a dovádí. Jednou připomíná poklidný tok, jindy rozbouřenou hladinou nutí táborníky držet se opodál. I jeho bratři mají své řeky všude po táboře, žádná z nich však není dostatečně široká, aby stála za hlubší vzpomínku. 

Ať už se jedná o romantickou vyjížďku na člunu nebo příležitostné koupání s trochou doufání, že nikoho nečapne nestvůra za kotník a nestáhne ho pod hladinu, nabízí zdejší jezero výbornou alternativu, jak strávit volný čas. Prostorné, za každých okolností klidné. K vypůjčení se u mola nachází několik člunů, za které není třeba platit. Ale vždycky se vyplatí připlatit si za nepřevržení do chladné vody, nebo ne?

Teskné tóny se mísí s melancholickým zurčením vody blízkých kaskád. Památka jedné zamilované dívky, jíž žal zlomil natolik, že z ní zbyla jen ozvěna, odrážející se mezi skalisky jeskyně, příhodně pojmenované po ní. Legendy praví, že si sem láskou poblázněné dívky chodí vylévat srdce a zmučená Echó opakuje jejich poslední slovo s hořkou příchutí. I přesto, jakou si jeskyně nesou pověst, nikdo nemůže tvrdit, že se nejedná o to nejhezčí místo v blízkosti tábora. Velmi rády tu vysedávají dcery Afroditiny a zuřivě si tuhle sbírku krápníků a šutrů brání. Možná za to může ta až nepřirozeně modrozeleně zbarvená voda, v níž se tak rády prohlíží.

Takzvaná Diova pěst, v lehkém překladu jen hromada balvanů nesourodě naskládaných na sobě, až z toho vzniklo něco, co při správném úhlu pohledu připomíná skutečně ruku hrozivě sevřenou v pěst. Z těch zbylých úhlů by jeden řekl, že se jedná o kopec jeleních bobků. V táboře je přísně zakázáno zmiňovat se o tomto místě jako o 'Hromadě bobků', ačkoliv vtíravému šepotu poroučet nikdo nemůže. Nahlas si ale nikdo netroufne. Každý má strach z Diovy pomsty. Pán Olympu je jaksi háklivý na cokoliv, co je spojováno s jeho jménem. Obzvlášť tehdy, pokud se tomu druhý doslova vysmívá, to pak nezná bratry. Diova pěst bývá oblíbeným místem na vyvěšení vlajky v jejím pátečním boji. Volně se napojuje na Jižní les, tvoří jeho poněkud kamenitou hranici. Též stráží vstup do podzemního labyrintu, o kterém nikdo z polokrevných nic netuší.

Jednou ze samotných hranic Tábora polokrevných je písečná pláž napojující se na azurově modrý oceán. Šum vody poskytuje osamělým duším klid, obzvlášť přitahuje potomky Afrodity, Hypna a Morfea. Táborníci sem brávají koně, okřídlené i ty obyčejné, na projížďku po břehu za časných ranních hodin po skončení večerky. Vzduch tu bývá slaný ale také nejčistší v celém táboře. Čas od času se někomu poštěstí zahlédnout jednoho z magických tvorů přebývajících pod vodou, nejčastěji Hippocampa.

Dlouhý dřevěný most, spojující Severní les s Jižním, nejednou sloužil jako nebezpečná opičí dráha pro ty z polobohů, kteří rádi podnikají nebezpečné kousky. Visící několik metrů nad zemí, vratce se kývající při sebemenším pohybu se tak stal perfektním místem, kde si táborníci dokazují svou převahu nad ostatními, hlavně co se potomků Área a Athény týče. Jejich bitky se staly už od nepaměti vyhlášenými a zapsaly se do táborové kroniky jako rituál. Sice se dá pochybovat o bezpečnosti, už si nejednou účastníci odnesli zlomeninu z pádu, ale ani několika vteřinový let neodradil bojovníky o pověstném 'dvojím vkročí do stejné řeky'. Nebo v tom to případě? Na jeden starý, rozpadající se mostek.

Temné, děsivé, plné tajemství... Jen málokteré slovo dokáže plně vystihnout podstatu Jižních lesů, nejhrůznějšího místa v celém táboře. Plné příšer skýtá nebezpečí každému odvážlivci, který se nebojí rad vedoucích a překročí osudnou hranici za prvními stromy. I vzduch v plicích ztěžkne, po bledé kůži stékají kapičky potu a bouřlivý tlukot srdce láká hladové tvory zakousnout se ohromnými zuby do šťavnatého mladého masa. Ironicky se právě zde nejlépe trénují budoucí hrdinové a každý pátek mezi tmavými stromy, jimiž slunce sotva prokoukne, probíhá slavný Boj o vlajku. Do tohoto lesa vstupujte jen na vlastní nebezpečí a nejlépe ozbrojeni od hlavy až k patě, pokud chcete vyváznout živí.