Jonathan Ishmael Cohen

Vždy tak trochu připomínal novodobou verzi zbloudilého, mírně arogantního Cassanovy. Zůstává otázkou, co za to tak úplně mohlo. Že by šibalská jiskra v tmavých, jindy vřelých očích, jako by stále vymýšlel poťouchlosti a připravoval si řadu záložních plánů, kterých se nakonec držet nebude? Na několikrát zlomený nos od potomků mocného boha války, když si je troufale pokoušel přelstít jejich vlastními zbraněmi? Pokřivený úsměv přikrášlený malou jizvou na spodním rtu, jak ho kdysi jako malého pokousal pes? Něco na něm jednoduše je. Jakási aura škádlivosti, s níž rozhazuje poznámky a sleduje zpětné reakce, ať už jsou jakékoliv. Člověk by do toho kluka, jemuž pomalu ale jistě táhne na dvacet šest let, řekl, že už by se měl chovat dospěle a ne jako neposlušný teenager. Tím tak trochu zůstal - hračičkou uvězněným v těle dospělého mladého muže.

Jonathan se dá od přírody považovat za výrostka, co sám o sobě připomíná samo rostoucí dříví v lese. Vysoká postava nepohrává extrémní osvaleností, spíše než kulturistu vyvolává dojem šlachovitého chlapce. Nesloží se jako domeček z karet, když do něj někdo šťouchne, ale ránu, s níž by protivníka poslal expressem k zemi? Tu taky nehledejte. Přesto v pažích sílu má, vlastně v celé horní polovině těla díky věčnému pohrávání si. Jeho ruce zkrátka pořád musí s něčím zápasit - ať už se jedná o složitý hlavolam, který nikdy nerozluští (Rubikova kostka se řadí mezi jeho partu nemesis), různé miniaturní konstrukce sestavené ze šroubků a matek, nebo jeho milovaná zlatá mince, s níž si pohrává, aby alespoň jednu ze svých tlap zaneprázdnil. Protože pokud se tak nestane? Inu... několik vypálených srubů by mohlo hovořit za sebe. Tedy za předpokladu, že by povstaly z popela a začaly nadávat na jeho hlavu. Ruce má sám o sobě pokaždé něčím zamazané (nejen zaměstnané). Motorový olej, špína z kovárny, kde tráví většinu času - jen malý výčet. Klouby na hřbetech má obvykle sedřené do masa, v hrubých dlaních skrývá silné mozoly. Levou stranu od zápěstí po malíček má dokonce lehce popálenou a nikdy se mu úplně nezahojila.

Hlavním znakem zůstává (a nejspíš tomu tak bude už navždy) rozčepýřené vrabčí hnízdo z tmavých polodlouhých kadeří, žijících si vlastním životem. Afroditiny děti nejednou zaplakaly při pohledu na toho chlíváka, jehož láskou není ani tak kondicionér a vyživující maska jako spíš viditelná slabost pro klobouky. Předně ty z dob mafiánských. Kdyby si mohl zvolit role model, pak by se jednalo o Al Caponeho. Podporuje i nošení šlí namísto pásku u kalhot. Běžně zaměňuje táborové tričko za košili se dvěma až třemi rozepnutými knoflíčky u krku. Čas od času si pěstuje i lehčí strniště, které nakonec vždycky shodí.

Nevybouřený puberťák, věčně zavřený v prostoru tábora, protože život tam venku je pro někoho jako je on... nebezpečný. Trochu víc než míň, jak se už jednou ukázalo. Záhadně to bývá Jonathan, komu se daří přitahovat neštěstí (a nestvůry, jak jinak). Jednou je to poničený památník Abrahama Lincolna, podruhé zdecimovaná kostra Tyrannosaura Rexe, kterou neposlepují ani ti nejzarytější odborníci na slovo vzatí, a v poslední řadě (což si nikdy neodpustil) výbuch ve Smithsoniánském institutu. Temný stín z poslední výpravy se podepsal na Jonově chování, zvláště pokud se drží o samotě bez skupinky žvanílků za zády.

Předně nabízí tu milou stránku povahy - tvář trochu zlobivého kluka, který se potřebuje něčím zaměstnat, jinak by mu ze všech myšlenek, scénářů a náčrtků představ bouchla hlava. Ten, který si z vás bude utahovat a lehce sarkastickým humorem štvát každou buňku ve vašem těle. Zároveň to bude pořád on, kdo se nakonec zamračí nad popisováním moderních technologií tam venku a zvědavě si prohlédne otřískaný mobilní telefon za účelem pochopit jeho funkci. Je tak trochu samorost, zvyklý pracovat samostatně. Ne, že by tak nikomu nedůvěřoval, spíš se snaží ty druhé chránit před vlastní hloupostí a nešťastným koncem. A pokud se mu přeci jen pod ruce připlete nějaký větší nešika, svede jeho prohřešky na sebe. Taky býval mladé trdlo a ačkoliv Cheirón bývá mírný v udílení trestů, rád si je odbude sám. Aspoň se zaměstná, když už nic jiného. Nejspíš hned tak každému nesedne svým osobitým, lehce rýpavým humorem, kdy si často utahuje sám ze sebe, než aby se navážel do ostatních, Jonovi to nevadí. Zvykl si. Ne každý se dokáže naladit na stejnou vlnu, což je dobře - ostatní by si mohli uvědomit, že vlastně není jen sarkastický rádoby vtipálek, ale tak trochu trouba, co byl moc dlouho sám.

Je tu i ta druhá, skrytá část, kterou jen tak světu neukáže. Tvář kluka, co si nese bolest od poslední výpravy. Stáhnutého do sebe, milujícího samotu, kterou paradoxně pohrdá. Možná proto si vybírá místa jako jsou les nebo jeskyně, kde poblíž bývá vždy nějaký z magických tvorů, obývajících skryté části tábora. Blízkost dryád, nymf a leckdy i satyrů, kteří si všímají vlastního života, mu dovoluje neutápět se v depresích. Konkrétně jedna malá zvědavka, jíž nosívá hračky sestavené z kovových součástek, malá Siusan se svou užovkou a pomněnkově modrýma očima. Má ji rád a neutahuje si z ní tolik jako z děcek v táboře. Už jen proto, že je jiná, odlišná svým porozuměním a chápáním. Tak nezkažená lidským světem, sladce naivní, věřící v dobro, jehož je na světě pomálu. Podobně jako dívek s upřímným srdcem.

Někdo má život jednoduchý, mnohdy dopředu nalinkovaný a pouze se posouvá jako figurka po hrací ploše vpřed za svými sny a cíly. Jiní se jím protloukají hlava nehlava, pokouší se zapadnout či naopak vyčnívat, jako by jim to snad mohlo dopomoct ke štěstí. Jonathan patřil do druhé kategorie - většinu času přitahoval spíš neštěstí než laskavou ručku fortuny, ale ani tak si nemohl tak úplně na nic stěžovat. Měl to, co většina dětí v životě pozná, ale neváží si toho, dokud nepřijde o vše.

Narodil se kdesi v Garlandu na území Texasu. Jeho matka, samoživitelka, spadala do kategorie obyčejných pracujících žen, které se pokouší uživit nejen sebe, ale taky ten malý uzlíček života, který si na ně osud přichystal. V tomto konkrétním případě jeden bůh, který se v půvabné židovské přistěhovalkyni zhlédl. Celkově v ní nalezl zalíbení, ačkoliv o lásce jako takové, o níž si romantické duše čtou v knížkách, se nejednalo. Otěhotněla a chlapcova otce se už nedopátrala. Tak trochu o to ani nestála, nebyla z těch, které si u soudu vydupou alimenty. Však i to bylo jejím darem a zároveň prokletím - silnou povahou uměla upoutat až nechtěnou pozornost. Celé Jonathanovo dětství se pokoušela udržet jejich malou rodinku nad vodou díky příležitostným pracím a opravováním motorů starých vozidel, co by dávno měly skončit na šrotu. Isabella však v nich viděla duši a historii, které ostatní přehlíželi s nosem nahoru. Dávala jim možnost znovu zapadnout do světa, jež je tak neuctivě odkopl, vracela je do života. Jonathan miloval její práci, snažil se jí všemožně pomáhat už jako malý kluk.

Jenže... pak dospěl do věku, kdy začal přitahovat monstra z temných kruhů podsvětí. Příšery ze starověkých řeckých bájí a pověstí, o nichž vypráví učitelé ve škole při hodinách dějepisu a literatury. Tehdy byl nucen opustit matku a odveden jedním satyrem s pátračskou licencí se dostal do tábora polokrevných - místa, kde se měl naučit využívat své ještě nepoznané síly. Měl tolik otázek a čím víc odpovědí získával, tím rapidněji stoupala jeho zvědavost. Zprvu nedokázal pochopit, že existují bohové v celém pantheonu, sám nebyl dvakrát příkladným věřícím. Je tak trochu těžké pochopit, že si jeho milovaná mamka ukuchtila dítě s mužem božského původu a sem tam nahlas doufal, že jí alespoň navštívil jako normální chlap a ne v převleku za labuť, jak to měl ve zvyku například Zeus. To by pravděpodobně nevydýchal.

Postupem času prvotní nadšení, zvědavost i nejistota opadly, vystřídala je zlost a vztek. Nepatřil k nikomu, noci prožíval namačkaný v Hermově srubu, kde končil každý, k němuž se božský rodič nepřihlásil. Někdy dokonce pochyboval, že je vyvolený a celé tohle bude jeden velký omyl. Nakonec... nebyl. Otec se k němu přihlásil po více než půl roce od příchodu do tábora, což mu na jednu stranu dodalo ztracenou sebedůvěru. Na tu druhou... pochopil. Začínal chápat, že tohle není jen hloupý vtip nebo skrytá kamera a s poznáváním schopností se pokoušel dělat něco pro ostatní, jak ho učila Isabelle. V sedmnácti letech poprvé okusil chuť výpravy. V osmnácti se už považoval za mistra, co snědl všechnu moudrost světa. O pár měsíců později zjistil, jaký byl hlupák. Při jedné výpravě, kterou vedl, se mu povedlo zničit část Smithsoniánského institutu ve Washingtonu, jehož ruiny následně pohřbily osmiletého kluka. Nikdy si to neodpustil. S tou vinou se stáhl, odmítal se účastnit dalších výprav, dokonce zarytě ukončil veškerou možnou diskuzi. Přestal chodit ven za hranice tábora, návštěvy v Garlandu odkládal, až je vynechával úplně. Rozhodl se zůstat v táboře i přes pokročilý věk a podobně jako výpravy odmítl i možnost stát se instruktorem. Nechtěl už nikomu nikdy ublížit. Teď se povětšinu času potlouká po táboře s rukama v kapsách, sem tam zajde k lesům a skalkám. Hlavně ke komplexu jeskyní, kde dříme v borovici jedna milá něžná dryáda, s níž tu a tam prohodí nějaké to slovo, a které přinese nějakou drobnost na hraní a památku. Ale víc? Nic.

*Po kapsách nosí zlatou minci, větší než je řecká drachna, s níž si pohrává mezi prsty.
*Má slabost pro klobouky, hlavně ty rádoby mafiánské.
*Upřednostňuje zavazování tkaniček na dvojitý uzel, suchému zipu nelhoduje.
*Neustále si musí něčím zabavit ruce, jinak by se zbláznil. Takto šílí 'pouze' jeho okolí.
*Trpí krátkozrakostí, ale nikomu o tom neřekl.
*Své prostřední jméno jen tak někomu nesdělí. Zná ho pouze Cheirón a jedna dryáda žijící poblíž jeskynního komplexu, Siúsan.
*Nechodí na výpravy od té doby, co 'omylem' poničil Smithsonianský institut a připravil o život jednoho smrtelníka.

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: v táboře od 14. roku života
*Zařazený o půl roku později.

*BOŽSKÝ RODIČ: Héfaistus

FERROKINESIS

S přehledem dokáže vytvářet nejrůznější drobnosti, menší i větší zbraně z božského bronzu. Po vzhledové stránce si s dotyčným předmětem pohrává, propracovává jednotlivé symboly a rytiny, ovšem dovenosti na úrovni kyklopů či samotného Héfaista? Kdepak. Rovněž opraví běžnou zbraň, na magickou by si netroufl.

TECHNOKINESIS
 

Se svou přirozenou zručností dokáže vyrobit drobnější věcičky, hlavně hlavolami a různé kovové drobotiny, které působí živě.

Zbraň: Vlastní štít Aigis s hlavou hydry chrlící oheň, který nosí složený na ruce v podobě náramku.

Jamie Dornan