středa 7. února 2018

Josiah Blackbourne

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/02/josiah-blackbourne.html

Josiah z davu příliš nevyčnívá. Se svým necelým metrem osmdesát výšky se neřadí k extrémům mezi muži. Není také nijak výrazně ramenatý nebo prostorově náročný. Od začátku střední školy navštěvoval s kamarádem posilovnu a jeho snaha rozhodně nepřišla vniveč. Velké silné ruce jsou jeho největší předností, ačkoliv se může pyšnit také vysokým hrudníkem a hezky tvarovanými svaly na břiše. Investoval svou hyperaktivitu a věčný neklid do něčeho, na co teď může být patřičně hrdý.

Ve tváři je to však stále ještě mladý chlapec. V jeho letech se ale také nic jiného čekat nedá. Jeho bledá tvář se může pyšnit trochu ostřejšími rysy lícních kostí. Vousy mu začaly růst brzy, ale spíše než že by o ně pečoval, ponechává je vlastnímu osudu a oholí se jednou za čas. Chodí tak jednou s hladkou tváří, podruhé s několikadenním strništěm a někdy s něčím, co by opravdu mohlo připomínat s trochou fantazie vousy dospělého muže. Pozorné oko si může všimnou, že nos má trochu křivý, jak mu jej kdysi v jedné z rvaček přerazil starší spolužák. Jeho uši, nahoře trochu zahnuté a odstáté, byly často terčem posměchu ostatních dětí. O husté hnědé vlasy vždy pečoval více, než by byl ochotný veřejně přiznat a když je nervózní, prsty prohrabává jemné pramínky, často umírněné trochou nějakého vlasového přípravku. Oči má pomněnkově modré a společně s úsměvem, odhalujícím řadu rovných, bílých zubů, působí přátelským a uklidňujícím dojmem. Tedy většinu času.

Svého Britského přízvuku v hlubokém hlase se nikdy nezbavil a pravděpodobně nikdy nezbaví. Je to snad jeho nejvíce typický rys.

Obléká se velmi prostě. Nosí jednobarevná trika s krátkým rukávem, džíny a mikiny. Přes léto rád sáhne po tílku, ale krátké kalhoty mu jsou nepohodlné a snaží se jim vyhýbat. Při chladnějším počasí nedá dopustit na bundu z beraní kůže, která je mu věrná už několik let a teprve, když začíná opravdu mrznout, vymění ji za něco teplejšího. Málokdy jej však uvidíte s čímkoliv jiným na nohou než s teniskami.

Netrpělivost je Josiahovým velmi výrazným povahovým rysem. Provází jej celým jeho životem. Když dělá něco, co mu nejde, rychle ztratí trpělivost a je pro něj v takovém případě těžké dovést něco do konce. Navíc nerad na něco čeká. Ať už to bylo při snaze přelouskat knížku zadanou jako povinnou četbu nebo při počítání složitého, dlouhého příkladu, kterému nerozuměl. Když se kolem něj děje něco, čemu nerozumí, dožaduje se odpovědí často ještě dřív, než někdo začne vůbec něco vysvětlovat. Nesnese pocit, že něco neví, něčemu nerozumí nebo je mu cosi nejasné. Má rád, když je v jeho vlastní hlavě pořádek a když si dokáže dát dvě a dvě dohromady. Jakmile se vyskytne v situaci, ve které si neví rady, začne být trochu nervózní. Nejistota je u něj lehko rozeznatelná – pravou rukou si neustále prohrabává vlasy nebo mne zátylek, často úplně nevědomky.

Je trochu horkokrevný. Konflikty neřeší zrovna s klidnou hlavou a často se tak na škole dostával do potíží. Nejednou se porval kvůli urážkám na sebe nebo na své přátele, svou i cizí hrdost brání se stejným zápalem jako lvice brání při ohrožení svá mláďata. Někdy mu až zpětně dojde, že mohl řešit problém úplně jinak a s klidnější hlavou, ale i když si stokrát zopakuje, že to příště bude jinak, opět se nechá vyprovokovat. Najdou se pak jedinci, kteří jeho rychle přetékajícího poháru trpělivosti rádi zneužijí.

Odmalička pro něj bylo těžké sedět na jednom místě. Ať už si jako malý hrál na hřišti nebo běhal po bytě, mezi lavicemi se snažil dohonit spolužáky a naopak nebo na střední hrál veškeré možné sporty, musel vždycky něco dělat. Je to prý častá společná vlastnost všech polobohů, bojové reflexy, které mu kdysi cestou domů zachránily život. Baví jej míčové kolektivní sporty jako basketbal nebo volejbal, ačkoliv se často stane, že se dostane do nějaké potyčky s protihráčem. Doma také chodil alespoň každý druhý den běhat a navštěvoval pravidelně posilovnu. Když svou energii někde vybije, cítí se hned lépe. Má rád, když se mu po cvičení trochu klepou nohy a když se druhý den ráno probudí a cítí namožené svaly.

V sociálním životě mu osud často nepřál a z jisté části si za to asi Josiah může sám. Když si ale nějaké přátele udělá, nedá na ně dopustit. Je loajální vůči svým blízkým a váží si svých přátel, protože ví, že nejsou samozřejmostí. Je tím člověkem, na kterého se můžete obrátit kdykoliv. Když v noci zvedne telefon a zjistí, že se něco děje, hodí všechno za hlavu a přispěchá na pomoc, kde je to třeba. Ať už se stane něco špatného a někdo z jeho blízkých potřebuje jen oporu, nebo když se dostane do situace, ze které se sám nedostane. Když se kdokoliv z jeho přátel vyskytne v sebehorší situaci, udělá všechno pro to, aby pomohl. Na hrdost svých blízkých nedá dopustit a jejich jméno nenechá pošpinit.

Samozřejmě, že se bojí. Je to přeci jen další typicky lidská vlastnost. Bojí se věcí, kterým nerozumí. Má panickou hrůzu z vody již odmalička a nikdy se nenaučil plavat. Má strach, že by mohl zůstat sám bez rodiny a bez přátel, bez kohokoliv, na koho by se mohl obrátit. A má odmalička obavy, že jej lidé kolem nepřijmou mezi sebe. Proto v něm tábor vzbudil maličko naděje. Když jsou kolem lidé jako je on, nemělo by být zas tak těžké zapadnout, ne? Svůj strach ale nerad dává najevo a raději se snaží zaměřit na hezké věci. Když se ve skupině přátel něco podělá, je to většinou on, kdo zůstává nad věcí. Když by byl sám, možná by panice propadl lehce, ale jakmile by byl se skupinou lidí, byl by to právě on, kdo by si kvůli ostatním zachoval chladný rozum. Možná je příliš ochotný se pro své blízké obětovat.

Snaží se každodenní problémy zvládat s úsměvem. I když se mu to někdy nepovede, snaží se potlačovat strach a nejistotu a dívat se na svou budoucnost jako na něco, co může být jen dobré. Optimistický přístup je pro něj důležitý, aby se ze svého života nezbláznil. Přijímá výzvy s otevřenou náručí a když se mu nějakou nepodaří překonat, možná je chvilku rozčilený, ale bere si z ní i nějaké ponaučení. Není sice geniální, ale rozhodně není hloupý. A že mu někdy rupnou nervy? Inu, to je prostě Josiah.

Josiah byl odjakživa netrpělivý, od samého začátku. Na svět se začal hrnout téměř měsíc před tím, než tomu mělo být. Narodil se však jako zdravé, jen trochu drobnější miminko a během pár týdnů dorostl tak, jak měl. Jeho matce, Bryony, bylo 24 let.

Začátky svého života prožil Josiah na kraji Londýna, na ne úplně hezkém předměstí. Okolí nebylo zrovna nejčistší a lidé také nebyli zrovna nejmilejší, ale jeho matka si v té době nemohla dovolit více než malý byt v ne úplně hezké lokalitě. Kvůli malému chlapci nechala svého studia Řecké mytologie a s dítětem bylo velmi obtížné najít si práci, která by jí i Josiahovi vyhovovala. Otce chlapec nikdy nepoznal a matka o něm nikdy příliš nemluvila. Byl v té době příliš malý, aby se vyptával a když měl konečně věk na otázky, nebyly třeba.

Když byly Josiahovi skoro čtyři, seznámila se Bryony s mužem jménem Ashkii. Josiahovi byl od začátku velmi sympatický – vysoký s velkýma rukama, snědý s hlubokýma hnědýma očima a s černými, rovnými vlasy, většinou svázanými do culíku splývajícího na zádech. Ashkii vypadal jako americký indián a nejspíš jím skutečně i byl. Chlapec si přítele své matky rychle oblíbil. Byl to hodný muž a uměl to s dětmi a navíc se k Bryony choval jako ke královně. To se Josiahovi líbilo. Když mu bylo pět, společně s Ashkiim se odstěhovali do Ameriky na Long Island, těsně před tím, než Josiah nastoupil do školy. Opustit ošuntělé londýnské předměstí opravdu malému chlapci srdce netrhalo.

Už v prvních dnech ve škole začal mít Josiah trochu problémy. Děti si utahovaly z jeho Britského přízvuku, z odstátých elfích uší (které byly v jeho šesti obrovské) i z přítele jeho matky. Ovšem s pomocí všech členů domácnosti a učitelů se chlapci podařilo zapadnout do třídního kolektivu a najít si pár přátel.

První stupeň základní školy prošel celkem dobře, teprve na druhém se začaly vyskytovat problémy. Jeho známky se stále zhoršovaly, nebyl schopný se ve škole soustředit. Díky jeho neschopnosti přečíst správně jediný odstavec v knize mu byla diagnostikována dyslexie, společně s několika dalšími poruchami učení a soustředění. Snad právě i díky tomu si z něj začaly děti opět utahovat. Josiah přestával být schopný vydržet sedět v lavici celou hodinu, byl neklidný a často nervózní, když byl už několikrát napomenut, aby přestal dělat hlouposti a dával pozor. Jeho netrpělivost jej neustále pronásledovala a tak se nejednou dostal do nějaké bitky na školní chodbě či na hřišti. Ve třinácti letech byl kvůli tomu nucen změnit na poslední rok základního vzdělání školu. To už pro něj bylo zdaleka nemožné najít si nějaké kamarády.

Josiah měl opravdovou naději, že by se na střední mohlo něco změnit. Chtěl vejít do nového života a nové školy s čistým štítem a jako úplně nový člověk. Ačkoliv Bryony začínala ztrácet se svým synem nervy, Ashkii Josiahovi věřil a byl mu silnou oporou i v těch nejhorších chvílích. Když vcházel do své nové třídy na střední škole, na tváři mu hrál široký úsměv. Ihned se dal do řeči s několika svými novými spolužáky a na obědě si sedli všichni spolu, na každé mladé tváři úsměv od ucha k uchu. O necelou hodinu později vrazil Josiah na chodbě do děvčete z vyššího ročníku a povalil ji na zem. S upřímnými omluvami začal sbírat její věci a pomáhal slečně na nohy, neznámá s úsměvem neustále opakovala, že o nic nejde, že se to přeci stává. A pak se odněkud vynořil její přítel a věnoval Josiahovi pořádnou ránu za to, že ublížil jeho holce. Neposlouchal její zděšený hlas, že to tak vůbec není. A tak se Josiah první den školy porval. Když si jej matka odváděla z ředitelny, měl celou tvář oteklou a zlomený nos, ředitel jej probodával přísným pohledem a pozemky školy zrovna opouštěla sanitka, která vezla jednoho z útočníkových kamarádů s rozbitou hlavou do nemocnice.

Toho incidentu se Josiah už nezbavil. Byl tam, kde na základní škole. Brán jako násilník, který pro ránu nejde daleko, ale nikoho již nezajímalo, že se jen bránil. Považován za hloupého, ale nikoho již nezajímalo, že každé odpoledne sedí nad učebnicemi a opravdu, opravdu se snaží vylepšit své známky. Přehlížen, aniž by někoho zajímalo, že je to vlastně moc hodný chlapec a nějaký kamarád by se mu hodil.

Na začátku druhého ročníku přišli do třídy dva noví spolužáci – Fleur Margaux, drobné děvče se silným francouzským přízvukem a Wiley Moss, hubený albín, o kterém si každý myslel, že je gay, i když tomu tak nebylo. A poprvé po dlouhé době nebyl Josiah sám, protože ty dva nezajímalo, co se stalo nebo nestalo před rokem ani co si o něm zbytek třídy myslí. S Fleur se dal Josiah po nějaké době dohromady a chodili spolu až do konce druhého ročníku, než Fleur odjela se svými rodiči zpět do Francie. Pak už zbyl jenom Wiley, ale byl to ten nejlepší kamarád, kterého si Josiah mohl najít. Co se poznali, začali spolu oba chodit do posilovny a po nějaké době se sporty staly jejich společným koníčkem. O Wileym se navíc na začátku třeťáku přestalo rozhlašovat, že je gay a Josiah se stal terčem pozornosti dívek z nižších ročníků. Oba dva se dokonce objevili na školní novoroční oslavě a přivítali tak společně v lehké opilosti rok 2018. A ačkoliv zdaleka ne všechny Josiahovy problémy se vyřešily (především ty se známkami), byl konečně šťastný.

Dokud Josiahovi tohle klidné období nepřekazilo něco, čemu nerozuměl. Byli zrovna s Wileym na cestě k nim domů, když je napadlo cosi, co vypadalo na první pohled jako divoké zvíře. Na druhý pohled to však nepřipomínalo nic, co Josiah znal. Tvář to mělo ženskou, se šílenýma očima a vzteklou grimasou. Vlasů to příliš nemělo, tělo připomínalo zmrzačenou ženu jen z poloviny. Z druhé poloviny to byl obrovský, neurčitý pták s ohromným rozpětím křídel. Když ten tvor zařval, zvuk nepřipomínal žádného člověka ani žádné zvíře, co kdy Josiah slyšel. Jediné, co mu to stvoření připomínalo, bylo jedno z monster, které mu matka ukazovala jako malému klukovi v nějaké knížce o Řecké mytologii. Harpyje.

Nevěděl přesně, co se stalo. Nevěděl, zda omdlel nebo zda byl při vědomí. Nepamatoval si z té situace skoro nic a probral se teprve doma na gauči. Pořádně neslyšel, ale viděl, jak jeho matka rukama šíleně gestikuluje a jak Ashkii nervózně přechází po místnosti. Když konečně zcela přišel k sobě, oba dva na něj soucitně zírali, ale ani jeden z nich nebyl schopný mu říct, co se sakra stalo.

Druhý den bylo vymalováno. Bryony pomohla sbalit Josiahovi věci do jednoho kufru a školního batohu. Nechtěla po něm ovšem, aby si bral učebnice, a tak si vzal jen pár knížek, včetně několika o řecké mytologii, které mu dala matka. V předsíni vtiskl Ashkii mladému chlapci do ruky kožený váček ozdobený korálky. Josiah zkoumal, jak se do pytlíčku dostat, ale Ashkii mu trpělivě vysvětlil, že je naplněn zvířecími kostmi, které v něm musí zůstat. Ať bude kdekoliv, každou noc si musí tenhle váček dát pod polštář a indiánští bohové jej pak budou chránit. Josiahovi to přišlo jako hloupost, ale když vzhlédl a uviděl v očích obrovského muže slzy, pochopil, že se děje něco vážného. Rozloučili se, jako kdyby se už nikdy neměli vidět. Pak nasedl vedle matky do auta. Nebyl schopný zbavit se pocitu, že se sem už nevrátí.

Cestou bombardoval chudáka Bryony nesčetnými otázkami. Žena však dlouhou dobu mlčela, jen čas od času se jí oči zalily slzami. Kam jedou? Vrátí se ještě někdy? Proč mu nic neřekla? Proč tak náhle? Co byla ta věc, kterou včera potkal cestou domů? Kde je Wiley? Jak se dostal domů? Proč se Ashkii choval tak podivně?

Teprve po dlouhé době Bryony promluvila. Příliš však svému rozčilenému, netrpělivému synovi nevysvětlila. Řekla, že jej veze na místo, které je plné dětí, jako je on. Omlouvala se, že si myslela, že si poradí, ale byla to chyba. Omlouvala se, že mu nikdy neřekla pravdu o jeho otci. A slibovala mu, že se ještě někdy uvidí. Jen teď musí zůstat nějakou dobu schovaný a v bezpečí.

Zbytek mrazivého večera si již pamatoval jen matně. Věděl, že matka zastavila kdesi uprostřed ničeho a podala mu jeho věci. Několik minut čekali, než se jakoby odnikud zjevil na pohled obyčejný mladý muž. Jen od pasu dolů měl chlupaté, kozlí nohy, kopyta, ocas a na hlavě dva rohy. Zmateně se rozloučil s matkou, donucen slíbit jí, že bude v pořádku a opatrný. Sotva si pamatuje, jak se dostal do tábora. Začínal být unavený a nebyl si jistý, co si o událostech posledních dvou dnů myslet. Satyr, jak se konečně po nějaké době dozvěděl od muže, co je vlastně zač, mu trpělivě vysvětlil, že se ocitl v táboře polokrevných. Že jeho otec je vlastně jeden z Řeckých bohů, který propadl kouzlu smrtelnice. Že jeho problémy ve škole jsou způsobeny jeho božským původem. Že není zdaleka jediný svého druhu. Ta věc, která jej napadla, byla skutečně Harpyje a živý vyvázl jen díky svým vrozeným bojovým schopnostem. Teď je v táboře, kde bude trénovat s mladými lidmi, kteří jsou stejní jako on. Tohle bude na nějakou chvíli jeho domov.

Připadalo mu to jako věčnost, než jej satyr zavedl do Hermova srubu, kde teď bude bydlet, než se k němu jeho skutečný rodič přihlásí. Pokud vůbec. S nikým jiným ten den nemluvil a nikdo nemluvil s ním. Očividně měli ostatní táborníci respekt vůči zmateným nováčkům. Nebo musel opravdu vypadat tak zničeně a nešťastně. Než si konečně lehl, nezapomněl si pod polštář dát kožený pytlíček naplněný kostmi.

Tohle je teď jeho nový domov. Ještě sice ničemu pořádně nerozuměl, ale doufal, že další dny přinesou více pochopení. A že by tady třeba skutečně mohl začít od začátku, jak se o to pokoušel marně již několikrát.

Má na první poslech patrný Britský přízvuk.
Těžko schovává nervozitu. Prohrabává si vlasy, mne si zátylek a oči mu poskakují ze strany na stranu.
 Nikdy se nenaučil plavat.
Má hrůzu z vody. Ani v nejčistší vodě nedokáže potopit hlavu, má pocit, že mu zaplní plíce, i když se nenadechne a utopení je pro něj nejhorší představa smrti, která jej děsí i ve snech.
Pod polštářem má vždy schovaný amulet s kostmi od Ashkiiho. Když zrovna nespí tam kde běžně, je-li to možné, bere si ho s sebou.
Nevadí mu být středem pozornosti, je-li ovšem žádaná. Rád se poslouchá a je ještě raději, když jej poslouchají ostatní.
Často dělá věci, o kterých předtím pořádně nepřemýšlí, a pak jich lituje. Třeba rvačky.
 Nemá rád sladké.

*Vítěz v Boji o vlajku 02/18

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: Začátek února 2018, zařazený.

*BOŽSKÝ RODIČ: Héfaistos

PYROKINESIS


Polobůh bravurně zvládá veškerou práci s ohněm, co se řemesla týče. Při velké soustředěnosti dokáže plameny navádět a rozšiřovat tam, kde sám potřebuje. Malý plamínek lze vyčarovat i v dlani.

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/02/hbc-games-capture-flag.html

Joe Dempsie

https://st.kp.yandex.net/im/kadr/2/0/7/kinopoisk.ru-Joseph-Dempsie-2070391.jpg
https://78.media.tumblr.com/3407eec3a1591461362f58c2b7b59ead/tumblr_nurvke3vCZ1s4bu88o1_1280.gif
https://i.pinimg.com/originals/fb/e8/f1/fbe8f1501ee18433845a91e78c2443c8.gif
 https://i.pinimg.com/736x/a6/46/38/a6463897b50cce29b9d0eace1852977a--native-american-drawstring-pouch.jpg

Žádné komentáře:

Okomentovat