Kayle Castor

Kai je v celku normální sedmnáctiletý hoch. Prakticky ničím z davu hochů nevystupuje. Tmavě hnědé vlasy, které se mu ve většině času kroutí do všech směrů jako chapadla chobotnice, když si s nimi ráno nic neudělá má většinou vyčesané do nadýchané vlny, za kterou by se nemusel stydět ani potomek Poseidóna. Jediná známka nějaké originality jsou šibalské jiskřičky v jeho oříškových očích, která tam má dá se říct permanentně. Jeho nos je kvůli pár šarvátkám a potyčkám mírně křivý na levou stranu, ale pokud si ho nikdo neprohlídne pozorně tak nic nezaznamená. Když mu na rtech nehraje zářivý úsměv od ucha k uchu tak jeho rty skoro nejde zaznamenat, jelikož jsou pevně sevřené tak, že jsou z nich vidět jen dva úzké proužky. Obě dvě uši mu mírně odstávají od hlavy a díky tomu si někdy vyloužil přezdívku sloník, když byl menší. Tu přezdívku tak bytostně nesnášel, že se jakkoliv snažil své neposlušné uši přimáčknout k hlavě.

Nejvíce tohoto chlapce štve, že je vysoký stejně jako jeho o několik minut mladší sestra, a tak je vedle ostatních hochů ne příliš vyčnívající článek do výšky. To všechno mu, ale nahrazuje tělo sportovce, které si díky častým tréninkům a pobytu venku získal. Nedalo by se proto říct, že by ho přepral každý kluk, jenom kvůli jeho výšce. Ve fyzických aktivitách je obzvláště ohebný a pohyblivý, takže mu žádný ze sportů nedělá sebemenší problém když se na něj dokáže soustředit, což je ta horší část.

Jeho největším zlozvykem je zvedání levého obočí do výšky. Většinou to dělá když se snaží poslouchat a nebo se zrovna nekácí smíchy na zemi. Většinou zaujímá postoj stojícího sloupu, jelikož i když je nervózní tak stojí rovně s pažemi založenými na prsou a někteří si ho dokáží splést se sochou jednoho z potomků Athény.

Většinu času, který tráví v táboře na sobě nosí jednoduchá trika, kraťasy nad kolena a nebo tepláky. Pohodlí si v odvětví oblečení naprosto užívá. Prakticky nikdy na sebe nevezme košili nebo jakékoliv slavnostní oblečení. V létě si užívá v pohodlném tílku a většinou spodku plavek a naopak v zimě zase v teplé mikině s kapucí, dlouhých kalhotách a kulichu s logem hokejového týmu New York Rangers.

 

Kay je naprosto normální pubertální pako, které má své obvyklé záchvaty puberty, které se u něj projevují zvýšenou hladinou sarkasmu v krvi. Většinu času si ze všeho snaží dělat srandu, aby se mu krácení času na určení zkrátilo. Na to si našel skvělého parťáka Thomase Rogerse, se kterým tráví většinu času od doby co mu odjela sestra. Nejen, že s ním sdílí mnoho stejných vlastností, ale taky ho neseřve za vtípky, které tropí. Srdcem i duší je to rozený rebel, který se to nesnaží skrývat. Všechny vtípky, které dělá, dělá jen proto aby na sebe nějak ukázal. Díky svému rebelskému já, je někdy drzý, nesmlouvavý a odmítavý pomáhat vedení tábora. Jeho trpělivost, kterou před příchodem do tábora a neustálému čekání měl, mu naprosto mizela, a proto se dokáže naštvat během několika minut, zvláště když jde o něco s bohy.

Kai si nechá říkat jen od svých nejlepších přátel a lidí, kterým věří, a proto nikdy v životě nedopustil, že by mu nějaký z instruktorů řekl Kai. Tuto přezdívku si leští jako starého veterána a rozhodně ji nedává jen tak zadarmo. Co se týče přátelství, tak je hodně obezřetný, a proto si nikdy nezíská přátele hned na první pohled nebo při prvním rozhovoru. Pro ostatní, kteří ho neznají je něco jako táborový rebel, hlasitý kluk a nebo ten druhý co mi hodil koláč do obličeje.

S tajemstvími je ještě více obezřetnější než s přátelstvími. Hodně ze svých skrytých přání, lásek a nebo průšvihů či minulosti neřekl ani Thomasovi. Drží si je u sebe v tajnosti a rozhodně neplánuje je někomu jen tak sdělit za tabulku čokolády. Jediná věc, která mu mimořádně nejde je lhaní. Kdykoliv se snaží lhát, dá si dlaň před pusu a snaží se dívat do země. Navíc co minutu mění své názory, a tak by i hluchý poznal, že lže.

Do všech věcí se vrhá po hlavě. A to naprosto doslovně. Z útesu skáče po hlavě do vody, několikrát už schválně lezl na střechu Áresova srubu, aby vyprovokoval jeho obyvatele a nebo se pouštěl na lávovou horu bez jakéhokoliv jištění. Jakýkoliv styl boje pro něj není cizí, a tak se snaží ovládat všechny zbraně, které tábor k výuce nabízí. V tomto odvětví je hodně soutěživý a dokáže se jednoduše urazit, když jeho tým prohraje boj o vlajku a nebo jen šípem netrefí střed terče.

 

Příběh Romy Woodwardové, členky NASA, bývalé astrofyzičky a astronautky, a Dia, vládce hromů a nebes, by patřil do jedné ze Shakespearovských tragédií. Ty nikdy nekončí happyendem, spíše naopak. Přesto si alespoň mohli ponechat romantický začátek vztahu. Diova pozornost se už nějakou dobu upírala na nadějnou aspirantku Nobelovy ceny, okouzlující Romy s úsměvem, po němž zůstávaly ďolíčky ve tvářích a v hřejivých očích jen jiskřilo radostí ze života, do něhož bůh drze vstoupil, aby jej narušil svou přítomností. Jako každá žena, ani Romy nedokázala odolat lichotkám a dvoření, ač mu neotevřela své srdce po jedné či dvou schůzkách. Komplikovaná osobnost Dia fascinovala, nutila jej porušovat do této chvíle zavedené zásady, aby se krásné Skotce zalíbil.

Nakonec se povedlo, štěstí spolu s nepředvídatelností osudu se postavili za Dia a dovolili mu navázat intimní vztah s dívkou, která se tak ráda pouštěla na průzkumy do samotného vesmíru. Výš, než kam se mnozí odvážili dohlédnout. Z toho vztahu vzešli dvě děti, dvojčata - o pár minut starší chlapec, připomínající vzhledem svého otce, a malá holčička, tolik podobná matce. Do této doby utajená milostná aféra se provalila. Héře nikdy neuniklo nic, a i když se jejímu manželovi dařilo pouto s Romy skrývat, nakonec se k ní po větru donesla neradostná zpráva, že si Zeus zasel dva uzlíčky. Její pomstychtivost a uražená pýcha tehdy neznala mezí. Posílená znechucením z manželovy nevěry, poslala Dionýsa vyplnit odporný úkol - měl Romy přivést na pokraj šílenství. Jak už to tak bývá, lidská mysl toho mnoho nevydrží a Romy z vidin a hlasů spáchala sebevraždu. Že se předtím pokusila zabít i vlastní děti, to už zůstalo ošklivým tajemstvím, po němž zůstala staršímu z dvojčat na vnitřní straně předloktí dlouhá tenká jizva. Na příkaz Dia je zachránil Hermés, který je odnesl do bezpečí.

V prvním pěstounském domově si ani jeden podle něj nemohli stěžovat. Jídla, soukromí i hraček měli dostatek. Navíc měli tolik aktivit, že se nemuseli ani nijak zaobírat svou hyperaktivitou. Jediný problém v této době pro něj i pro jeho sestru byla školka a později i škola. Kvůli různým posměškům a urážkám se často pouštěl do bitek a nebo odplat, které vždy končili problémem jenom pro ně. Když po nějaké době došlo na rozhovor s jejich pěstouny, kteří je chtěli strčit do dětského domova a tak je možná navždy rozdělit, se rozhodl pro útěk. Jako starší bratr se snažil vždy najít nějaké místo k přespání a tvrdou prací si vydělat, alespoň na kousek jídla. V této době si držel zuby nehty úsměv na tváři před svou sestrou i když byl uvnitř naprosto zdrcený a nevěděl jak nebo kam dále. Jenom kvůli občasným vtípkům o třech sudičkách si pořád udržoval čistou hlavu a připomínal, že se musí vzchopit.

Všechno se vždy navršilo s dalším útokem nějakého z monster. Přitom s fúrií byl rád, že se poté normálně nadechl. V té době už se chtěl normálně psychicky potopit na samé dno jako Titanic, ale konečně se jim, alespoň jednou v životě poštěstilo a potkali výpravu z tábora polokrevných, která mu konečně ujasnila tolik nezodpovězených otázek, které doposud míval a lámal si nad nimi hlavu každičký den. Když se konečně ocitli v tom prosluněném táboře s jahodami a nejlepším jídlem, které kdy jedl, konečně se dokázal zase vrátit k tomu starému zaprášenému já.

Sice se mu nelíbilo, že je ve srubu namačkaný jako sardinka a prakticky neměl žádné soukromí, ale jeho obyvatele měl rád. Tropili stejné vtípky jako on, takže na nějakou tu dobu si říkal, že to bude hezký počátkový srub, než se dostane do srubu svého rodiče. Později už onen srub začal nenávidět. Namačkanost mu vadila čím dál tím více a to, že sledoval ostatní určené jak si chodí na výpravy nebo sedí u stolu svých rodičů ho naprosto iritovalo. Začal se pomalu, ale jistě bouřit proti tomu rychlému systému zařazování. Začal být drzý k instruktorům, Cheirónovi i ostatním táborníkům.

Po čtyřech letech kdy se z něj pro vedení tábora stal ten rebelský hoch, ho naprosto ranilo když jeho sestra přijala nabídku bohyně Artemis a stala se lovkyní. Konečně někde patřila a mohla cestovat. Jenže on musel zůstat v Hermově srubu, snášet všechny nepříjemnosti. Nechtěl sestře kazit štěstí, které ji potkalo a tak s hraným úsměvem dělal, že mu to vůbec nevadí a přeje jí to. Když poté zmizela a on se ocitl bez parťačky, která měla naprosto stejné problémy. V té době si všiml kluka, kterého pozoroval už delší dobu a mnohokrát už se s ním podílel na nějakém šprýmu - syna Apollóna Thomase Rogerse. Začal si k němu vytvářet nějakou důvěru a konečně se na chvíli cítil, že není sám, ale zase má to druhé kolo.

Thomas mu ukázal, že i když nechodí na výpravy nebo nesedí u stolu svého rodiče, může být v táboře sranda. Několikrát se s ním vydával do lesa, skákal z útesu a nebo lezl na střehu hlavní budovy. Tráví s ním mnoho času, který pro něj rozhodně není promarněný. I když v hloubi duše stále čeká na ten osudný den kdy se nad jeho hlavou objeví symbol jeho božského rodiče a on s vypnutou hrudí půjde do své pravé rodiny a srubu.

Miluje hokej. Obzvláště poté tým New York Rangers.
Nesnáší mrkev na všechny způsoby. Nesnědl by ji i kdyby mu za to někdo koupil lístky na hokejový zápas.
V noci bývá náměsíčný, a proto ho někdy Thomas oslovuje Náměsíčník.
Miluje psy a jeho vysněný dárek je právě malé štěňátko.
Miluje ananas na pizze
Štítí se koček. Naprosto je nesnáší.
Miluje déšť a vítr. To poté dokáže jít ven klidně v plavkách a jenom běhat po táboře jako mentálně postižený.
Příchod do tábora a božský rodič: Neurčený potomek Dia sídlící v Hermově srubu.

Tento polobůh nemá žádné schopnosti.

Jako zbraň používá starý meč, který na něj vždycky zbude.

Tom Holland