pátek 9. února 2018

Lucy Kingsley

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/02/lucy-kingsley.html

Na první pohled uvidíte jen nevinnou hnědovlasou holčinu, která nevypadá, že by dokázala třeba jen udržet meč. Pokud ji teda pro jistotu nepřehlédnete. Sic je to vizuálně pěkná holka s lesklými, hnědými a kudrnatými vlásky, hnědýma očkama podobnými štěněcím a téměř vždy a milým úsměvem na tváři, nejednou se jí stalo a jistě ještě stane, že si jí nikdo nevšimne. Sama se snaží tvářit neviditelná a funguje to. Možná i proto, že je celkem tuctová, takže lehce zapadne do davu. Většinou nosí volná trička pohodlné kalhoty a ošuntělou jeanovou bundu, kterou dostala od adoptivní mámy. Krátké hnědé vlasy mívá rozpuštěné nebo spletené ve dvou copech.

Každému musí být hned jasné, že Lucy není vůbec průbojný tvor. Nemá to za potřebí a sama se radši snaží tvářit neviditelně. Nikdy příliš nevyhledávala něčí společnost a spíš si hleděla svého. Většinou toho moc nenamluví a dostat z ní kloudnou souvislou větu je pravé umění. Není pro ni důležité plýtvat slovy, zvlášť pro lidi, které nezná. Ano, promluví s nimi - trochu - je na ostatní milá a vstřícná, ale moc nenavazuje vztahy, i když je všem jasné, že s lidmi, které nevidí poprvé, se dokáže bavit o něco otevřeněji, i když ne o moc.

I když ji nikdo moc nezná, tak nemůže říct, že by byla zlý nebo snad špatný člověk. Pravdou je, že je totálně nevýrazná po většinu času. Jen málokdy se objeví někdo, co jí nesedí a nebo ji dokonce naštve, a tudiž rozpovídá. I přes zjevnou tichost a neprůbojnost je tu stále skutečnost, že vyrůstala v dětském domově a tam se čas od času musela projevit, aby ji blbci nechali na pokoji, takže jsou i tací, kteří objeví tu část její osobnosti, která se je nebude bát setřít - nebo se o to aspoň pokusit - a klidně jim i jednu natáhnout, když nedají pokoj. Sic by to asi nebolelo.

Občas se trochu rozjede i její hyperaktivita a to je ještě divnější než normálně, protože je jako veverka na kofeinu a prostě se baví se všemi a je až moc komunikativní. Osobně tyto stavy nesnáší. Cítí se potom hrozně divně, když to skončí. V tom stavu mluví, vyměšlí bejkárny a pobíhá od jednoho člověka k druhému a baví se fakt se všemi. Stává se jí to hlavně, když vynechá běhání. Proto se snaží běhat do vyčerpání každý den už od doby, co si na to jako menší navykla.

Taky je to hrozná cíťa, i když to nikdo neví, protože se s nikým moc nebaví. Připisuje to svému znamení. Všude, kde zkoumala, se psalo, že Ryby hrozné citlivky, takže se s tím i smířila, i když je to občas děs. Už jako malá se užírala díky všemu, hlavně díky tomu, že ji její rodiče nechtěli, ale i díky hloupostem, jako je třeba, že jí někdo sebral to a to a tak dále. I když na to už teď kašle. Snaží se nedat na sobě nikdy znát smutek, byť je ho od smrti paní Kingsleyové plná. Ale už jen díky ní se snaží aspoň vypadat šťastně.

Psal se čtvrtý březen dva dva, když u dveří dětského domova ve Seattlu zazvonil někdo na zvonek a než stihla vychovatelka domova otevřít, tak ten, kdo zvonil, byl pryč a zůstal tam jen brečící košík, ve kterém bylo náhodou dítě. Její rodiče jí nenechali ani žádný vzkaz, takže nikdy neměla ani sebemenší ponětí, kdo vlastně je. I když ji to prvních pár let ani trochu netrápilo. Byť to bylo velmi zvláštní, nikdo se jí neujal, když byla novorozenec, takže se o ní jako o malou starali v dětském domově a když už byla o něco větší, snažili se jí vtlouct do hlavy, že musí dělat všechno, aby ji někdo adoptoval. Její vychovatelka ji přihlašovala do mnoha kroužků, ať už se jednalo o sporty nebo umění, ale ona u ničeho moc nevydržela. Na sporty byla totálně levá a když se třeba snažila hrát na hudební nástroje, rvalo to všem uši. Takže byla pro pěstouny celkem nezajímavá a adopci se nepřiblížila ani o píď.

Neměla však smutné dětství. Ráda si hrála s ostatními dětmi, i když se už tehdy začala projevovat stydlivě a časem už spíš nespolečensky. Když jí bylo osm let už se skoro s ostatními nebavila. Byla prostě jen na pokoji a čmárala si. Kreslení se stalo její jedinou zálibou, proto taky už ani neměla čas na děcka z domova, měla toho v hlavě tolik a potřebovala to dostat na papír. Začala být díky tomu prý divná v očích ostatních, ale nijak zvlášť jí to netrápilo. Prostě si proplouvala svým způsobem a o nikoho se moc nestarala. Potom ale začala být malinko hyperaktivní, takže jí vychovatelka nutila běhat, dokud se alespoň trochu nezklidnila, každý den. To pomohlo. Běhání pro ni bylo uklidňující a vždy si přitom vyčistila hlavu. 

Takto se prokousala do třináctého roku svého života. Závislá na kreslení, hyperaktivní a díky dyslexii s mizerným prospěchem ve škole. Světe div se. Se všemi těmito vadami si ji nakonec někdo adoptoval. Rodina Kingsleyových už měla dvě děti, ale chtěli mít ještě jedno a už to nebylo možné, protože by paní Kingsleyová velmi nemocná, takže si vzali jí. Asi jim jí bylo líto, protože v tom domově byla celý život. Tak si vzali jí a v tu ránu měla dva mladší sourozence, o které se musela částečně starat a jistým způsobem za ně měla zodpovědnost. Nevadilo jí to. Vlastně byla šťastná, konečně měla domov a milující rodinu. Samozřejmě se nepustila svých starých zvyků. Chodila běhat, kreslila svoje obrázky - většinou zobrazovaly to, co vídala ve snech - a jinak stále moc nemluvila a pořád se spíš stranila společnosti, i když zbožňovala svoje mladší nevlastní sourozence, takže s těmi byla velmi často.

Želbohu se v jejích patnácti velmi zhoršila nemoc paní Kingsleyové - kterou už brala jako matku - a na začátku podzimu zemřela. Bylo to pro ni strašné, ale ještě horší to bylo pro ty, co s ní žili déle něž ona. Pana Kingsleyho to zlomilo, ale vůbec nejhorší bylo, že jí z žalu vrátil zpátky do domova. Narovinu řekla vychovatelce, že už nikdy nechce do žádné rodiny a ta jí následně začala vykládat věci o řecké mytologii a polobozích, že ona je taky polobůh a podobné. Vlastně jí řekla, že celou dobu věděla, že jím je a že vede ten dětský domov jen, aby se starala o polobohy, o které se jejich lidští rodiče nechtějí starat, a že je prý dcera řecké bohyně Deméter. Napovídala toho Lucy spoustu, ale ani slovem se nezmínila o tom, kdo by mohl být její rodič. Potom jí poslala v podstatě na druhou stranu států do tábora, kde jsou prý stejní lidé jako ona.

Od začátku se jí tam moc nelíbilo. I když bylo fajn, že je tam pořád krásné počasí a tak. Byla a je na všechno neschopná, je prostě nešika a vůbec se jí nelíbilo, že ji v táboře nutí učit se bojovat a střilet z luku a podobné kraviny. Nikdy nebyla na výpravě - což není tak divné, když je tam teprve chvíli - a brzy se vrátila ke svému typickému programu. Kreslení, běhání a stranění se druhých, pokud je to možné. Její rodič se k ní bohužel ještě nepřihlásil, asi se nechce hlásit k něčemu tak neschopnému jako je ona.

Miluje psy a malinovou zmrzlinu.
Její celé jméno je Lucinda Emma Kingsley.
Nesnáší hudbu, protože jí jako malé řekli, že vůbec nemá hudební sluch.
Kreslí si často velmi depresivní obrázky, protože má velmi depresivní sny.
Každý druhý den píše dopisy svým nevlastním sourozencům z rodiny Kingsleyových, ale nikdy ani jeden neposlala.
Fascinují ji draci, i když nejsou skuteční. I když možná...
Není líná, ale nechce v táboře trénovat. 
Když něco vážně nechce a přímo po tom netouží, nikdy toho nedosáhne.

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: říjen 2017

Tento polobůh neovládá žádné schopnosti.

 Malý kovový pavouček fungující jako skvělé strašení pro potomky Athény. Vydrží po celý život (pokud ho něco nezničí).

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/02/hbc-games-capture-flag.html

Maia Mitchell
 



Žádné komentáře:

Okomentovat