pátek 9. února 2018

Kai Jones

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/02/kai-jones.html

Kai se vytáhl do výšky bezmála 180 centimetrů, což na Američana s irskými kořeny celkem ujde – aspoň mamka mu nedosahuje ani po ramena. Ta nejsou nijak zvlášť široká, ale za holku už by ho zezadu nepovažovali, ani kdyby měl ještě dlouhé vlasy – uhlově černou kštici si v šestnácti nechal zkrátit na úplné minimum a snaží se jí tak udržet, protože šílí, když mu tmavé prameny začnou lézt do výhledu. Je to tak čestná výjimka z Kaiova životního stylu, kdy na sebe do zrcadla koukne spíš omylem a ráno si v polospánku navleče cokoli, co mu maminka připraví. To je dost možná ten důvod, proč se (opakovaně) potácí z domu se spoďáry navrch.

Co se obličeje týče, bylo mu několikrát sděleno, že vypadá jako štěně. Sám o tom pochybuje, navíc si není jistý, jestli je to něco, co by chtěl kluk v pubertě slyšet od spolužaček, ale snaží se v tom najít nějaká pozitiva. Aspoň se mu do tváře koukají, ne? V případě, že by to někdo neudělal, přišel by o hnědé oči pod nesouměrným obočím, které se při úsměvu rozzáří jako lampičky, relativně rovný nos a široké rty. Ty Kai velmi často křiví do čehosi, co on sám považuje za úsměv a co vždycky dokonale zničí ideu souměrného protáhlého obličeje. Poměrně výrazným prvkem mladíkova vzhledu jsou uši, které jsou, řekněme to na rovinu, tak trošku nepřehlédnutelné, protože trčí do prostoru a tváří se, že se zbytkem těla nemají nic společného. Pokud Kai ví, maminka několikrát přemýšlela o tom, že by mu je nechala přišít, ale vždycky si to nakonec rozmyslela, poněvadž se jedná o skvělý ukazatel polohy v davu.

Kai Jones je zaprvé a především neuvěřitelně hyperaktivní člověk (skoro). Pokud si ho chcete prohlédnout, nejprve bude třeba udržet ho na místě, a pokud se vám to povede (když například upoutáte jeho pozornost něčím k jídlu), bude sebou šít, klepat prsty, žmoulat si košili a ještě si začne pískat. Má tu úžasnou vlastnost, že svoje okolí nonstop přivádí k šílenství a de facto strašně rozčiluje všechny, kdo ho neporodili. To je na tak flegmatického mladíka pozoruhodný výkon.

Ano, s Kaiem moc věcí nehne. Ne, že by o dění kolem sebe nepřemýšlel, spíš naopak tíhne k tomu, aby si všechno hezky v duchu rozebral, ale protože tak činí za pochodu a navíc inklinuje k přehnanému optimismu, málokdy mu něco stojí za pořádnou reakci. Potopili mu hlavu do záchodu? Vždyť byl čerstvě umytý, to je přeci pořádné štěstí, ne? Jednoduše ve všem vnímá hlavně tu světlou stránku, většinu času se usmívá, má rád lidi a oni mají ve většině případů přes všechnu jeho roztržitost rádi jeho. Když se ho na základce pokoušeli šikanovat, protože neměl tátu, přešel to s takovým klidem, že to všechny rychle přestalo bavit – a ještě se do roka s každým šikanátorem skamarádil, jako by žádná záchodová scéna neproběhla.

Když už něco vnímá dostatečně palčivě na to, aby se ho to dotklo, pravděpodobně bude vypadat jako velmi zmatené, nakopnuté štěňátko, které netuší, odkud přiletěla. Nebývá vzteklý, nekřičí, nedělá scény, je spíš trucovitý typ – pokud jste hodně ranili jeho city nebo city někoho jemu blízkého, sevře rty, mrskne po vás ošklivým pohledem a bude mlčet do té chvíle, dokud se neomluvíte. Klidně i navždy.

Krom těchto chvil je to prostě veselý, vtipný kluk, který je neustále v pohybu a který rudne, kdykoli je poblíž nějaké dívky – konverzace s opačným pohledem je také jediná věc, z níž je nervózní.

Když se Kate Jonesové, Irce žijící v Brooklynu, narodil chlapeček, pojmenovala ho Kai a rovnou mu přiřkla i své příjmení, aniž by dala někomu najevo, že zná identitu jeho otce. Jako matka samoživitelka se musela ohánět, což vedlo k tomu, že byl mladý Jones odmalička veden k samostatnosti. Kate už tenkrát pracovala jako servírka, a co si Kai pamatuje, vždycky chodila do práce před rozedněním, kvůli čemuž pro něj není nic neobvyklého snídat sám a chodit do školy pěšky. Vlastně si je celkem jistý, že navzdory nebezpečné pověsti Brooklynu chodil sám už jako prcek do školky.

Tam si mezi vychovatelkami vybudoval zajímavou pověst – byl zároveň největším zlatíčkem a nejhorší noční můrou, protože přes veškerou poslušnost nedokázal posedět ani na zavázání tkaničky, pročež si to musel (zase) dělat sám.

Z okouzlujícího dítěte vyrostl okouzlující puberťák, což je nejspíš jediný důvod, proč ještě nevyletěl ze školy. Vždycky se mu spolehlivě dařilo být přímo tam, kde se děly nějaké problémy, jako například tehdy v osmičce, kdy se vedle něj úplně sám zapnul protipožární alarm. Čestný! Možná tam tehdy hlídal, aby někdo nepřišel dřív, než jeho kamarádi alarm spustí, ale… No, on to tlačítko vážně nezmáčknul. Rozhodně mu ve studiu nepomáhá ani fakt, že i přečtení jednoduché věty je takřka nad jeho síly, tudíž veškeré naděje do budoucna vkládá do předmětů jako matematika, fyzika a chemie (ze zbytku čestně vyjmeme zeměpis) a samozřejmě fotbalu. Právě americký fotbal bude pravděpodobně jediný způsob, jak se dostat na vysokou.

Jako polovina osmnáctiletých ještě nemá moc tušení o tom, co by chtěl v životě dělat, ale jeho neurčitá představa spočívá v cestování a slaných krekrech. Možná si taky o prázdninách půjde přivydělat do KFC.

Nebo si to alespoň myslel, než mamce přeskočilo, sbalila ho do auta a vyjela s ním sbírat jahody.

Miluje slané krekry. Hrozně moc.
Vlastně miluje všechno jídlo. Úplně všechno.
Dobře, brokolici zas tolik nemusí, ale kdo jiný by to měl sníst?
Jeho oblíbené zvíře je keporkak.
V životě přečetl jedinou knížku (s maminkou). Název si už nepamatuje, ale podtitul zněl určitě První čtení.

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: začátek roku 2018

Tento polobůh neovládá žádné schopnosti.

Polobůh nemá žádná ocenění.

Dylan O'Brien



Žádné komentáře:

Okomentovat