středa 25. dubna 2018

Mizuki Izumi Mutsuko

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/04/mizuki-izumi-mutsuko.html

Mizuki v rodné zemi působila trochu rozruch, kvůli atypické výšce 165cm, kterou dívky v jejím věku ztěžka dosahují, takže stanula vzdáleně nad průměrem.  Dlouho zůstávala cílem spekulací, zdali v genech nenese stopy po evropském prapředkovi, jenž by jí tak neobvyklý vzrůst propůjčil, avšak k žádným uspokojivým výsledkům nikdo nepřišel. Jinak ovšem patří k typickým příslušnicím svého národa, kdy nenechává cizincům pochyb, do jaké země sahají kořeny. Nejenže se pyšní klasickými obličejovými rysy, počítaje šikmé oči, nažloutlou pokožku a hluboké tmavé, skoro černé, oči, taktéž dostala do vínku rozverný, široký, úsměv, útlounkou postavu a nevýrazné ženské křivky. Není majitelkou objevného poprsí, ba naopak se dá považovat za štěstí, když ty nenápadné jedničky někdo zpozoruje. Taktéž postrádá jakékoliv výraznější klenutí v oblasti zadečku a boky spíše tvoří jednu souvislou linii se zbytkem těla, než by jakkoliv zdůrazňovaly proporce. Víc podobná panence na hraní, nežli běžné dívce procházející táborem, jelikož málokdo v něm, tak jako ona, pochází z asijských zemí, tudíž se řadí k jistým unikátům na něž lze natrefit. Hlas prazvláštně podmanivý, zvučný, přívětivý už ze samotné podstaty.
Kromě už zmiňované odlišnosti od většiny a reprezentaci cizí kultury, snad nejde pozapomenout vyzdvihnout osobitý styl oblékání. Povětšinou ji zastihnete v tradiční školní uniformně včetně bavlněných podkolenek a kárované sukně. V tomto ohledu dbá striktně zažité tradice, takže pokud to není výslovně vyžadováno, zůstává ustrojena takto. Pouze občasně oblékne tepláky, nohavice, kra'tase, cokoliv obdobného ražení, raději v případně nutnosti volí šaty, sukně ať již krátké či dlouhé, symbol ženskosti. Barvy preferuje jemné, teplé, pastelové, zásadně odmítá neonové a jen příležitostně podlehne vábení těch tmavých.

Otevřená, entusiastická,  bezprostřední. Neuvěřitelně jednoduše se nadchne pro cokoliv nesmyslného či řádně ujatého. Miluje výzvy nejrůznějšího druhu do nichž vstupuje zásadně po hlavě s neuvěřitelným nadšením. Překypuje optimismem, pozitivním přístupem k životu a neutuchající radostí i v těch nejhorších situací. Vždy dokáže najít osvětlenou stranu měsíce nebo poslední kousek čokolády co vás ochrání před depresí. Rozdává úsměvy, dobrou náladu, kde komu ráda vypomůže bez nároku na zpětnou protislužbu. Lehce pronikne do kolektivu, seznamování v jejím pojetí působí jako nejpřirozenější věc na světě ani nebude cítit touhu ji odehnat, přestože třebas pokazila dlouhodobě plánované rande. Její přítomnost vás pokaždé donutí myslet těch nejkrásnějších okamžiků, kdežto chmury necháte v pozadí. Vše způsobeno přirozeným vystupováním a podivně kladnou aurou, jenž ji obklopuje od raného mládí.
                
Patří mezi ty hodné, lehce zapamatovatelné dívky z tábora, které každému okamžitě uhranou svou bezprostředností a zasutou naivitou, s jakou se dokážou prezentovat. Líbivé stvoření, jehož gesta působí rozšafně, neuměle, roztomile, přičemž kdykoliv se zlobí či mračí, připomíná nahněvaného medvídka koalu, naprosto neškodné stvoření, snad i půvabněji nežli předtím. Těmito projevy si neuvědoměle přivolává zájem chlapců, jenž dokážou vyvést drobné lumpárny pouze k tomu, aby spatřili škleb, jenž se snaží působit nadutě, přestože vás nutí do zběsilého, pobaveného, cukání koutků. Ono pomyslné, roztomilé štěňátko, jehož pokusy vás kousnout, vždy propadnou v niveč.
                
Trpí též nadměrnou mírou nešikovnosti, dokáže zakopnout na rovné podlaze nebo nakopnout si prst o jediný kousek nábytku v místnosti, častokrát pak kleje vysokým, podrážděným, hláskem, avšak nikterak urážlivé nadávky, snaží se udržovat slovník v přijatelných mezích. Učiněné vypísknutí, představuje signál, jenž poplaší táborníky v okruhu několika metrů, přičemž vždy alespoň tři se rozhodnout jít té zmatené osůbce pomoci. Dosud nenastala situaci, kdyby musila sama sbírat zamotané končetiny, místo pomoci od ostatních.
                
Sama preferuje šarmantní prince, žádné hulváty z Áresova srubu, kde je to, jedna vykotlaná hlava vedle druhé. Raději tráví čas s chlapci od Démétér, ti bývají pozorní, nebo Dionýsa, zase nezkazí žádnou zábavu.  Občas neodmítne nabídku od potomků Hecaté nebo Morfea, ale to spíše výjimečně, jelikož chová respekt ke kouzlům a manipulacím snů, tudíž je víc zpovídá, než by myslela na probíhající schůzku. Doteď však nepotkala nikoho, kdo by jí stál za hlubší zájem, tudíž dvě navazující rande. Z většiny potencionálních zájemců o svou osobu, si ovšem dokázala udělat velice dobré kamarády, takže ji nepřítomnost opačné polovičky netrápí, neboť bývá častokrát přizvána na nejrůznější akce či divoké večírky. V podstatě, žádná větší událost, se neobejde bez její přítomnosti, chcete-li, aby se všichni pořádně bavili.
                
Jediný s kým nevychází jsou dcery Afrodity, jenž jí nepokrytě opovrhují, přičemž jí toto stanovisko dávají často najevo. Nevynechají jedinou příležitost, aby si ušetřily štiplavou poznámku nebo nenápadné rýpnutý směrem k Mizuki. Taktéž, občasně, spřádají plány, jak by zajistili její znemožnění před zbytkem osazenstva, což doteď, naštěstí, nikdy nevyšlo. Přestože o kamarádství, zakopání válečné sekery, ona sama usiluje, pravděpodobně jí takový luxus nebude nikdy dopřán, tudíž stráví celý zbytek pobytu, v těchto žabomyších válkách.

Mizuki netuší, komu vděčí za život, vlastně to zůstává nejpalčivější, dosud nezodpovězenou, otázkou po jejíž rozluštění horlivě prahne. Cestu započala jako rozkošné dítko odložené v nemocnici, kdy ji matka ponechala osamělou na dámských záchodech a sama zmizela mimo zorné pole kamer, takže se nikomu onu neznámou nepodařilo identifikovat. Takové případy se občasně stávají, přesto dokázal vyvolal značný rozruch spojený s urputnou snahou nenechat opuštěné miminko dlouho samo. Tehdy reagovalo mnoho rodin nabízejících zázemí, avšak nakonec drobný uzlíček putoval k nemocniční sestřičce Soře Mutsuko, jež ho opatrovala, zatímco ostatní řešili kam roztomilou princeznu umístit. Tato energická a na první pohled příjemná paní, přesvědčila okolí, že zrovna jí mohou svěřit poctu vzít si opuštěného novorozence domů, neboť si s ním stihla utvořit velice pevný vztah, přičemž ji dítko v podstatě začalo považovat za právoplatnou matku. Tehdy vychovávala s manželem Kaedem již syna Kaita, avšak urputně prahla po druhém dítěti, které ovšem již nebylo v jejích silách odnosit. Osud jí žalostně nepřál splnění takto niterné tužby, tudíž chytila možnost za pačesy, načež opravdu dosáhla požadovaného cíle. Tudíž dostala oficiální posvěcení k vykonávání adoptivní péče. Nemluvně v peřinkách směřovalo do nového domova, kde též získalo pojmenování , první Mizuki na čemž se shodla rodina i společní přátelé, druhé Izumi, aby si bratříček prosadil svou, jelikož tvrdohlavě zastával, že tohle zní pro holku prostě lépe.
                
Dětství strávila jakožto každé běžné dítě, pomocí hromady zlobení, neposlouchání rodičů, lumpáren, ale také odhodláním se předvést, vyniknout. Ve škole trávila většinu dne a přes značné úsilí, dokázala dosáhnout pouze standardních výsledků, nikdy nebyla vytouženou premiantkou třídy, jen šedou myškou společně s ostatními méně schopnými dětmi. Tehdy dost trpěla touto skutečnosti, neboť vynakládala nemalé úsilí, jež ovšem propadalo vniveč, čímž se z její snahy stala silná demotivace. Fáze rebelování tak přišla velice brzy a nebýt obětavosti staršího bratra, brzy by uvažovala nad útěkem z domova. Takhle jí odháněl od všech chmurných myšlenek, začlenil do party starších dětí, ponechal prostor, přičemž společně začali hledat v čem vyniká. On vytrvale prosazoval názor, že každému osud kdesi ubral, jinde zase přidal, takže obráželi většinu volnočasových kroužků, aby objevili zasutý talent Mizuki. Nakonec zůstalo u tří věcí, Šógi - k nimž sice nezískala nadání, ale neuvěřitelně ji bavili díky propracovanému systému strategie, zápis Kandži - kde se ukázal její neuvěřitelný smysl pro detail při psaní japonským písmem, Volejbal -tam se kvůli nutnosti neustále zůstat v pohybu a nadprůměrné výšce, dostala na zadní post, odpovědná za odrážení prudkých smečí protihráčů. Nakonec i ona nalezla cestičku k vnitřnímu klidu, takže opustila od všech chmur, vděčná veškerým podporovatelům v nelehkých časech.
                
Když došlo na odhalení pokrevní nepříbuznosti mezi ní a zbytkem rodiny, pouze pokrčila rameny. Netušila, nač spatřovala v očích tak velké obavy týkající se případným výčitek, ba naopak projevila vděk, radost, všechny řádně objala. Odmítala zbytečně se trápit pro někoho, komu stála akorát za odložení, nikoliv lásku. Přestože uvnitř zůstal drobný pozůstatek zvídavosti, žila dál životem  obvyklým, bez jakékoliv výrazné změny v chování. Postupně uvažovala o budoucnosti, možnostech zaměření či povolání, kterého by mohla vykonávat ve prospěch společnosti. Už v raném věku tíhla k představě zdravotním sestry, ta ji dlouhodobě neopouštěla. V podstatě před ní ležela vyhlídka běžného člověka, kdyby osud nepřimíchal trochu nepříjemností do dění času.
                
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak neuvěřitelně platné přísloví. Den jako každý jiný se rychle změnil v čiré peklo. Hlasité výkřiky vytrhly jinak tvrdě spící Mizuki ze snové říše, nedokázala ani stihnout vyjádřit své rozladění, když ji okamžitě matka počala strkat ven, pryč. Až po otevření zalepených očí, nasátí nelibého odéru, částečnému probuzení, rozpoznala krizovou situaci. Oheň vydatně stravoval část bytu, kouř znemožňoval výhled, slyšela zoufalé výkřiky od sousedů. Jednala instinktivně, toužíc opustit nebezpečnou zónu, vyběhla. Absolutně nevnímala dění kolem sebe, dokonce i matčiny výkřiky zaznívaly bez znatelnějšího vlivu. Tušila pouze, že zoufale shání bratra. Vyběhla ven, teprve pak hořce zalitovala činu, neboť nikdo jiný z blízkých, zde nečekal. Než stačilo nasměrovat pozornost zpět mrakodrapu zastiženému sžíravým vlivem živlu, byla odchycena přítomnými záchranáři. Zoufale prosila každého, aby získala nějaké informace, jenže bez výsledku. Čekala, hodinu, dvě, tři, až humbuk ustal, plameny vyhasly, stejně jakožto mnoho nevinných životů. Zůstala sama, sama pouze s plyšákem, kterého držela instinktivně přitisknutého na hrudi. Ta bolest, vzpomínky, jsou předmětem nejhorších nočních můr, nejnesnesitelnějších dokladů o blízkosti smrti vzniklé z tragédie.
                
Strávila několik dnů v nemocnici, apatická vůči okolí, nekomunikující, oficiálně trpící šokem. Přežila, zaplatila cenu. Počet obětí vyšplhala na 45, vznik požáru zavinila vadná elektroinstalace v budově, mnoho obyvatel zůstalo uvězněných, někteří z čirého zoufalství skákali z balkónů, přičemž si přivodili zraněná neslučitelná se životem. Cítila prázdnotu, hlubokou, neodbytnou. Doktoři nakonec dospěli k rozhodnutí, že nejlepším řešením bude převést ji do psychiatrické léčebny, aby se pokusila vypořádat se vzniklým traumatem, místo toho odcestovala do tábora. Vlastně to bylo dost náhodné setkání, které vyústilo v opětovné přehodnocení případu a svěření dívky do blíže nespecifikované opatrovatelské péče.  Satyr vydávající se za sociálního pracovníka, tehdy jen zběžně procházel budovou, kvůli jinému polobožskému potomkovi, načež nedopatřením zabloudil do vyšších pater, kde zničenou dívčinu objevil. Pár vhodných slov na vyšších místech zapříčinilo okamžitý přesun letadlem do Ameriky. Raeth sice vedl pokusy jak mladou dceru božského rodiče připravit na nadcházející setkání, stejně jako obvyklé řeči ohledně řeckých božstev, jejich potomstvu a ostatních záležitostech, avšak zamlklou Japonku to nezajímalo, vlastně představovala výjimečný případ, který reagoval absolutně nijak na zjištění pravé identity.
               
Přišla, svírajíc v náručí milovaného Terriermona, následují vedení bájného stvoření. Nejistě klonila hlavu před každým, jehož potkala od průchodu bránou, sužována neveselým vzpomínkami. Trvalo dlouho, než zahnala vzniklé démony, vzpomněla významu úsměvu či projevila radost, ale pod vlídným vedením k tomu nakonec dospěla. Šrámy minulosti nosí schované uvnitř, přesto nezapomíná. Objevila vstřícný kolektiv, náhradu za ztracenou rodinu. Dokonce, dle řečí, jí ještě zbyl biologický rodič, možná oba, těžko říci, když tuhle krkolomnou cestu započala jakožto odložené nemluvně.

· Je bisexuální.
· Za mazlíčka by chtěla lišku, nejlépe bílou.
· Miluje mangu, kterou získává díky šikovnosti Hermových dětí, také jednu sama kreslí.
· Nejefektivnější zbraň, v jejích rukách, je obyčejná pánvička.
· Spí opravdu tvrdě, takže jí absolutně netrápí konstantní ruch ve srubu.
· Má respekt z ohně, instinktivně se od něj drží dál, i když nehrozí nebezpečí.
· Vždy voní směsicí šeříku a třešňových květů, nikterak výrazně, ovšem charakteristicky.
· Pokud je nervózní, trpí nesnesitelnou tendencí žužlat si vlasy.
· Touží po vaně gumových medvídků, tuto pochutinu též neuvěřitelně zbožňuje a pro jediný pytlík je schopná uběhnout klidně maraton.
· Ujíždí na Digimonech, pamatuje si jména všech protagonistů a jejich digitálních příšerek ze všech sérií. Pokémony sledovala též ráda, ale zase tolik je nežere.
· Patří mezi příležitostné hráčky Mah-jongu, Go a Šógi, které upřednostňuje ze tří jmenovaných nejvíce. Jelikož ale tyto hry v táboře nikdo neovládá, naučila se hrát i šachy, aby měla koho nahánět, když ji přepadne touha trávit hodiny přemýšlením nad hrací deskou.

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: 2.11.2012 - Dosud nevyžádána rodičem

*BOŽSKÝ RODIČ:

 Polobůh nemá žádné schopnosti.


Polobůh nemá žádná ocenění.

Sajaka Jamamoto

https://scontent-ort2-1.cdninstagram.com/vp/a75391399be965f1300b6d9888176824/5B707D07/t51.2885-15/s480x480/e35/28428361_1993058667625072_3586362090899636224_n.jpghttp://auctions.c.yimg.jp/images.auctions.yahoo.co.jp/image/dr000/auc0211/users/6/7/2/9/sayakahayuma4-img400x600-1480048853n0y1aj7716.jpg 
https://rr.img.naver.jp/mig?src=https%3A%2F%2Fpbs.twimg.com%2Fprofile_images%2F430316244491714561%2F2MaDPMi-.jpeg&twidth=1000&theight=0&qlt=80&res_format=jpg&op=r 

TERRIERMON
https://mangaanimegadgets.com.pl/terriermon3.jpg 

Žádné komentáře:

Okomentovat