pondělí 29. ledna 2018

Siusan

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/01/siusan.html


Suisanino vzezření je poznamenáno faktem, že dosud nevytáhla paty z tábora – tedy z lesa, kde má svou sosnu – a nemusela si tak hledat podobu odpovídající a lehce normálnější. Její vlasy jsou skutečně dlouhé, snad do půli zad, bohaté a zvlněné, barvy hnědi. Jsou upravené, ale přesto neustále rozhárané a rozlítané. Obvykle má dva prameny ze spánků spletené do copu na temeni, aby se jí neustále nepletly do výhledu – protože zmeškat pohled na jediný kousek světa by byla jednoduše škoda. Ve vlasech je mnohdy posazena čelenka, téměř korunka, spletená z větviček, suchého listí a když na to přijde, třebas i její užovky, co se na ní uvelebí či různých plodů jako jsou žaludy. Vše je však sebrané ze země – přeci by stromu neublížila tím, že mu serve listí. Rysy jejího obličeje jsou jemné a jasně dívčí, velice něžné, přičemž jim dominují vykrojené plné rty a dvě velká kukadla, vždy plná fascinace. Mají modrou barvu, jasnou, čistou a skrývá se v nich bystrost, zvědavost a též neutuchající vřelost vůči… nu, všemu. Její postava není vysoká, ale ani malá – měří kolem ucházejících 170 centimetrů a bohatě jí to stačí. Přestože působí křehce a zranitelně zejména díky lanímu pohledu a ladným pohybům, rozhodně je stále velmi ženská v patřičných partiích, avšak svou vyspělost si nijak neuvědomuje. Nevnímá ji.

Šaty nosí stejné jako všechny ostatní dryády, ač jejími zamilovanými barvami jsou žlutá a modrá, které různě kombinuje. Žlutou nosí převážně přes léto a na jaře, světle modrou rovněž a tmavě modrá je zas na podzim i chladnou zimu. Její šaty jsou z lehké, vzdušné látky, co má však několik – a bůh ví kolik – vrstev, že působí jako různě seskládané a přepásané v pase.

Suisan se dá popsat jediným slovem – láska. Nenávist nezná a nejspíš nikdy nepozná. Snad jen vůči těm, co ubližují přírodě, protože po takových by nejspíše z rozčílení začala házet šišky a malé klacíky. Ten zbytek? Miluje. Bezpodmínečně. Dobrý, zlý, otravný, tichý… Nezáleží na tom. Všichni jsou tvoři přírody. Všichni si zaslouží alespoň její lásku, kterou jim dává. Krom toho, ve svém ani ne tak dlouhém životě se s mnohým zlem nesetkala – ne za hranicí tábora, ve které se nachází. Věří však, že to právě zlo umožňuje vysvitnout dobru, že to nenávist jen podtrhuje důležitost lásky.

A přesto, aniž by si to chtěla připustit, protože se to přece nemá, jsou tu věci, které miluje víc než jiné. Svou sosnu, borovici lesní, se kterou je spjatá. Jistě by mohla vstoupit do kterékoliv jiné, ale ona miluje přesně tuhle svou, co stojí na skalce u jeskyně. Svou užovku obojkovou. A také táborníky, co občas zavítají do lesa a Siusan, ač s nimi třebas ani nepromluví, se baví jejich okukováním a obdivováním všech těch rozličných stvoření, které si matka příroda nemyslela – mnohé z nich si již dobře pamatovala, přičemž mezi nimi vyčníval jeden polobůh, co se objevil pokaždé s jiným kloboukem na hlavě.
Protože Suisan je obecně vzato děsná zvědavka. Má ve zvyku zkoumat  všechno okolo a také pozorovat bytosti, co se potulují po lese a často se objeví u vodopádů. V takovém případě jí třebas vůbec nedělá problém koukat na dva milence – ani ne tak z perverzního zájmu, ale opět jen z fascinace láskou, co k sobě chovají a kterou si dokazují. Svět okolo vnímá velmi pozorně a bystře, přesto se však málokdy vzdálí od své sosny, co jí skýtá bezpečí. Zrovna tak se sem tam odváží na kraj lesa, ale dál ne. Do tábora nevstoupila řadu let, nedokázala překonat tu hranici, za níž již byla jen mýtina a chatky. A raději si nechá všechny fantastické příběhy převyprávět od kohokoliv, kdo je ochoten – protože kdyby se jí něco stalo, kdopak by se postaral o její milovanou sosnu?
Spoustu věcí nazývá jen tím, čím jsou. Ví, že užovka se jmenuje Syčilka, ale pro ni bude napořád jen užovkou. Sosna sosnou a tak pořád dokola. Je to takový malý zvyk, něco zažitého, něco neměnného. Nemyslí to zle a už vůbec tím nikoho neznevažuje. Ba naopak, ke každé bytosti má posvátnou úctu a každé si velmi váží, je k nim zdvořilá po svém vlastním způsobu – tím pádem možná kapku troufalá. Ale nic, co kdy udělala, nebylo myšleno zle, za účelem ublížit. Proč? Protože ona je jen pokorná služebnice matky přírody. Odhodlaná jí sloužit a být zde pro každého tvora, co přijde pro trochu uklidnění.
Jak se dá od dryády nejspíše tušit, je velmi dobrá v tanci. Její kroky jsou lehké, opatrné, ale přesto velmi elegantní a rytmické. Rovněž je poměrně šikovná na ošetřování – využívá různých bylin i přírodních zdrojů, jen aby komukoliv, kdo to bude potřebovat, ulevila od bolesti či zacelila rány. Mnohdy má na ostatní uklidňující účinky. Rozhodně se také nedá říct, že by byla neobratná, ba naopak má velmi jistý krok a jen málokdy zapackuje, aby sebou vzápětí žuchla na zem – což je občas s podivem vzhledem k tomu, že dokáže zaujmout i v sedě i ve stoje trochu podivné kreace. Na druhou stranu propadá v hodně věcech. Ve čtení, v psaní, v počítání, v těch nejzákladnějších znalostech civilizace, které nemá. Spoustu věcí zná jako slovo pasivně, ale nikdy to neviděla – letadlo, autobus, mobilní telefon či kávovar. Je slabá, snadno porazitelná, mnoho by se neubránila a nejspíš by se ani pořádně nesnažila. Jejím slabým místem je nejspíše také důvěřivost v cizí lidi. Je opatrná, ale sotva tak, že by jí její opatrné počínání zachránilo život.
Jejím zlozvykem je nejspíš opatrování a chorobné lpění na jejím pokladu – neopracovaném obsidiánovém kameni a několik rozmazek, co si kdosi zapomněl v lese a ona je nyní chrání jako v oko v hlavě, neb jsou připomínkou jarních a letních barev během chladné zimy, kdy užovka a mnohdy i stromy spí a ona je jednoduše osamělá.


Siusanina minulost je velmi prostá a nepříliš zajímavá – snad jen tím, že se táhne již velmi, velmi dlouho do minulosti, ale i přes tenhle fakt Siusan nikdy neupadla do stereotypu, nikdy si nepřestala užívat každý západ a východ Slunce či zašumění listí. Netuší, jak je to dlouho, co byla stvořena – zrodila se, aby ochraňovala tehdy ještě drobnou sosničku, z níž je nyní již krásně a hrdě rostlá borovice. Nepamatuje si, před jakou to bylo dobou, v kalendáři se ztrácí, data si nepamatuje a čas pro ni jednoduše plyne bez ohledu na hodiny a minuty.

A to je prakticky všechno důležité – žila vedle její sosny, spala v ní, skrývala se v ní a bránila jí, pokud přišel nějaký nezbedník, co ji chtěl zrubat na dřevo. Tábor prakticky vždy sledovala jen, pouze velmi zřídka a na velmi krátkou dobu sebrala odvahu na to, aby do něj vstoupila, vzhledem k tomu, že je příliš velký strašpytel a také příliš horlivá ochránkyně sosny, které dá pokoj jen velmi zřídka. I to byl důvod, proč se nikdy nestala družiníci a společnicí žádného z Bohů, případně pomocnou silou při stolování v táboře.
Při jejím stáří není divu, že měla již pár nápadníků, co svůj volný čas trávily u sosny – mužů i žen, aniž by Siusan rozlišovala, zároveň byla však jejich láska pouze platonická, o to však hlubší a posvátnější. Ti lidé, polobozi i jiná stvoření, jí byli mnohdy vším a ani na jednoho z nich nezapomněla i po té, co se ukázali naposled a pak zmizeli – nikdy se neptala, co se s nimi stalo. Neměla odvahu pokládat takové otázky, neb podvědomě tušila odpověď. Nikdo nežije věčně.
Bude tomu již pár let, co našla svou užovku, která je jí věrnou společnicí, jež to s ní nikdy nevzdala. Má jí vlastně od mláďátky, kdy drobného hádka zapletla do čelenky. Nyní má tak ve vlasech často na čelence z chvostí vzrostlého metrového hada, tak trochu její vlastní korunu, co vypadá trochu bizarně, ale jí je to upřímně putna.
A takhle si tedy žije malá dryáda – dál od veškeré civilizace i společnosti, závislá však na příbězích z tábora i na nových tvářích, které bezelstně okukuje, kdykoliv může, stejně jako na drobných dárečcích od Jonathana, které pečlivě schovává pod vybroušený kámen na kraji jeskyně poblíž její sosny.

* má strach z civilizace a z veškeré techniky, ačkoliv ji všechny vymoženosti hluboce fascinují
* nikdy by to nepřiznala, ale její nejméně oblíbenými květinami jsou sukulenty – působí na ní hloupě a nepříliš bystře
* chodí bosa
* má raději sníh než spadané listí, které v takovém množství působí na dryádu lehce morbidně (kdyby tušila, co podobné slovo znamená)
* ráda tančí na skalce, tím pádem vlhkých a mechem pokrytých kamenech, takže je jen otázkou času, než se zabije – i kvůli tomu má na koleni drobný šrám, jak si už jednou nabila
* když jí pošlete posbírat lesní ovoce, dvě třetiny z něj zbaští v procesu

*V táboře je od samotného počátku stvoření
* Zasvěcená bohyni Artemis


ANIMAKINESIS

Dokáže přivolat jakéhokoliv lesního tvora. Komunikace s těmito tvory občas není dostačující a na signály nemusí vždy reagovat. V krajních případech dokáží přijímat i povely.

CHLOROKINESIS

Manipulace s rostlinstvem na této úrovní má velkou škálu možností. S dorostlým rostlinstvem lze utvořit zbraň nebo past, živou zeď či cokoliv, co zrovna přijde zadavateli na chuť. Jediné, co zde nepříliš dobře funguje, je urychlení, či zpomalení růstu zeleně.


Eva Green


Žádné komentáře:

Okomentovat