obrázek obrázek obrázek obrázek obrázek
obrázek obrázek obrázek

neděle 11. února 2018

Finnegan Delaney

https://olympians-rp.blogspot.cz/2018/02/finnegan-delaney.html

Irské jméno, ale zrzavé pačesy nebo pihovatá tvář? Kde nic, tu nic. Ne, při pohledu na Finna si víc jak na tuhle zelenou ostrovní zemi proslulou hrnci se zlatem vzpomenete na severní skandinávské státy a nordické typy, protože Finn jim svým zevnějškem dokonale odpovídá. Jen ten přízvuk mu to kazí.

V davu se se svou výškou, kterou od metru devadesáti dělí jen jeden centimetr, ztratí jen stěží. Do karet mu nenahrává ani postava, která se dá nejlépe popsat jako vytáhlá a ramena, přesto však více šlachovitá než svalnatá. Pleť je prakticky pořád stejně světlá, ani Slunce přes léto ji nepoznamená třebas opálením. Pouze se díky němu v náznaku projeví jeho domovina, kdy se na nose a pažích objeví slabě viditelné pihy. A vlasy, které jako jediné kazí severský vzhled, když se nedají popsat ani jako hnědé, ani jako blonďaté, o něco málo zesvětlí. Obvykle je nosí střižené na krátko, díky čemuž zaujímají dost neuspořádaný tvar kvalitního vrabčího hnízda, které nevidělo hřeben ráno dnešní ani včerejší. Možná ani den předtím. Týden. Rok. A tahle ledabylost se projevuje také na tváři, kterou prakticky pořád pokrývá strniště vzhledem k jeho ranní lenosti si přivstat a oholit se. A když se tak stane? Asi se probudí jeho duše klasika, když místo žiletky vezme do ruky břitvu. Pomalu se však dostáváme k dominantě celé tváře, totiž očím. Světlým, šedým, s tvrdostí, chladem, ale také pichlavostí a leskem diamantů s tak hlubokým pohledem, že se dostává snad až na dno vaší duše. Někdy v nich jde číst jen těžko, když se zatvrdí jak ocel, jindy v nich naopak jiskří plamínky pobavení a té věčné hravosti, ze které snad nikdy nevyrostl. Tvář se v takové chvíli zbavuje masky povznesené lhostejnosti a na rtech se objevuje úsměv, který se projevuje lehce zvednutými koutky. Že téměř působí, jako by věděl něco víc, než vy – a on ví. Nakonec, to on je tu ten, kdo vidí do budoucnosti.

Finn si na oblečení příliš nezakládá a jeho šatník se dá také stěží považovat za rozmanitý. Obecně vzato mu vládnout tmavé barvy. Černá, šedá, tmavě modrá nebo bílá, alespoň co se týče košil a trik. Ten zbytek jako by neexistoval. Každý den je to ta samá kombinace – rifle, triko a mikina nebo košile. Na trénink tepláky či kapsáče. Pokud je chladno, dobře poslouží i černá kožená bunda. A na nohou? Černé kecky jsou ideálním řešením, ačkoliv na akci sem tam potřebuje pevnější šněrovací boty, co sahají ještě kus nad kotníky.

Záda jsou poznamenána dlouhými jizvami způsobenými drápy gryfa jako památka na akci, jejíž cílem bylo zlaté vejce. Pravé vnitřní předloktí zdobí tetování úplně obyčejného jednoduchého šípu, jehož hrot směřuje nahoru. Po druhém předloktí se mu zas vine had, jehož ocas končí u palce. Možná trochu egocentrická upomínka na první boj s příšerou. Další se nachází na žebrech, jednoduchý nápis napsaný prostým písmem psacího stroje: „Kill me if you dare“. A aby toho nebylo málo, poslední, pro něj asi nejvíce symbolické je tetování, které je umístěné svisle na krku. Připomínka na otce, pro něj důležité datum římskými číslicemi. 26. říjen 1994. Den, kdy ho poprvé nechal sednout za volant.

Věčný rošťácký úsměv, který mu pohrává na rtech, a dodává mu jistou dávku jízlivost a chladu. Vrabčí hnízdo, co tvoří každodenní účes, dokud není usměrněno prohrábnutím rukou. Nezlomný flegmatismus, který odolá i těm nejhorším situacím a díky kterém neztrácí hlavu, aby mohla nastoupit panika. Bordelář až hrůza, schopný udělat ze dvou metrů čtverečních neuspořádaný chaos a přitom mít v kabátu jen kancelářskou sponku. Malý notes s tužkou, co je neustále přítomný v zadní kapse kalhot. Pár vět, které dokonale definují Finna. Ale přesto je daleko složitější osobnost, než aby se skládal jen z těchto částí.

Můžeme začít třebas jeho temperamentem, který se stává netradiční směskou. Flegmatik smísený se sangvinikem, co vytváří… nu, vážně zajímavou kombinaci, díky které dokáže měnit nálady jak letní počasí v Anglii. Přesto jsou zde jakési vzory, podle kterých jedná. Na misích? Flegmatik. Ten, co si zachová chladnou hlavu a nepřestává mu to čistě myslet ani v těch nejhorších situacích. I tehdy se snaží najít rozumné řešení a neběhat jen zmateně kolem dokola s tím, že tu všichni umřou. Tohle je pravděpodobně jeho nejlepší charakterová vlastnost. Ten zbytek už jde z kopce. I protože se flegmatismus dále projevuje při jednání s autoritami, které má obecně problém poslouchat. Ne, že by se snažil být za každou cenu rebel. Nemusí porušovat pravidla, nemusí dělat přesný opak toho, co mu řeknou. Jde o jeho přirozenou dominanci. O to, že nemá rád, když mu někdo něco poroučí a říká mu, co má dělat, když se mu to třebas nelíbí. Pokud s rozkazem souhlasí? Nemá problém, poslechne, všechno splní na jedničku. Pokud se mu nějakým způsobem nelíbí? Nebojí se to dát najevo, strohým a lhostejným hlasem, co se může zdát téměř povýšený. No… on vlastně je. Buďto dojdou kompromisu… nebo poslechne. Nic jiného mu nezbývá, musí. Ale v takovém případě to málokdy končí tak dobře nebo tak rychle, než kdyby to dělal ze své vlastní vůle. Ale práci nikdy neodbyde, neodflákne. Naopak, na práci si dává záležet a disciplína je něco, co vyžaduje, což se dost podivně neslučuje s jeho bordelářstvím. Ale u lidí? Jeho posedlost kontrolou je dost silná. Potřebuje mít o všem přehled, o všem vědomí. Neposlušnost nesnese, vzdor trestá. Různými způsoby, třebas tréninkem. S ním? Žádná flákačka. Sám má kondici dost dobrou na to, aby dokázal dát i schopným dost na frak. Stejně tak chvíle, kdy mu někdo něco vyčítá, jsou ty momenty, kdy si nasadí masku z chladného nezájmu a lhostejnosti. Můžete se do něj obout, jak chcete, on si vás vyslechne a nakonec… nakonec z něj vypadne prachsprosté „všechno?“ jako shrnutí situace, se kterým odejde. Jo, Finn rozhodně ví, jak působit jako namyšlený arogantní floutek.

Druhá stránka, sangvinismus, se projevuje… nu, pro začátek právě jeho bordelářstvím. Jeho pokoj se skládá z neuspořádaného chaosu. Div, že se v tom všem ještě vyzná. Tu se válí špinavé triko, jinde jedna bota bez vyhlídky, že by byla poblíž i ta druhá. Knihy, papíry, všechno možné. Neschopen to nějak zorganizovat a pokud? Za dva dny to vypadá stejně. Dále jeho provokace, když má dobrou náladu. To, jakým způsobem jedná zejména s dívkami. Jeho dobírání, jeho provokace a také jeho hravost, co se odráží i pobaveným jiskřením v očích. Jeden by řekl, že u takových rád vzdorovitost, ale jemu? Naopak vyhovuje. O to více si může vyhrát. To je jeho sangvinická stránka, který v něm vytváří dokonalé protiklady. Fakt, že je po ránu lenoch, ale přes den dokáže být pořádně energický, až se občas zdá, že je k neutahání. Lenost pohybů, vyčkávavost, vypočítavost, ale živost a bystrost v očích. Fakt, že první používá rozum, než promluví, a slovy také obvykle neplýtvá, přičemž se velmi často jedná o rozkazy. Být instruktorem mu vyhovuje. Může komandovat.

Přestože by se mohl jevit jako namyšlený floutek, co má nos nahoru a nestará se o nikoho jiného než o sebe, není to tak úplně pravda. Nikdy by nikoho nenechal vzadu, za sebou, aniž by se se staral, co se stalo. Pravda, vždycky se bude snažit zachránit svou vlastní kůži… Než zakleje a uvědomí si, že na něm závisí i ostatní. A tak se vrátí. Hned, bez váhání. Sám si podobných vlastností cenní u ostatních a pokud může, na akce vyráží s takovými. Alespoň má jistotu, že ho nikdo nenechá vzadu, kdyby se mu něco stalo. Ačkoliv těmito situacemi mnohdy jeho zájem končí. Ono to teoreticky stačí. Pro přežití. Vrbu a zpovědní strom v něm vážně nenajdete. Ne, že by při povídání usnul, nedával pozor nebo vám skákal do řeči. Pokud spustíte, on prostě povytáhne obočí… a odejde. 

Není asociál a společnost mu nevadí, přesto jsou dny, které tráví sám. Nebo večery. S notesem a tužkou v ruce, kdy si vybíjí své umělecké sklony rychlými tahy po papíře, rychlými náčrty, které prakticky nikdy dál neposune. Nepřekreslí, nepřemaluje. Prostě otočí stránku a začne znova. Obvykle všední věci. Detaily trávy, stromy, západ či východ slunce, noc, kdy si dává záležet, aby zachytil snad každou hvězdu. Portréty, postavy v pohybu. Všechno, co podle něj stojí za to si zaznamenat. Další jeho zálibou je pohyb. V boji se zbraní na blízko nijak zvlášť nevyniká, ale když se mu dostane do ruky luk? Kdo ví, kde nabral takovou přesnost, nejspíš v letech cviku a dost možná má také štěstí, které mu propůjčují geny, takže jednoduše nemine. Pokud se tedy žene proti nějaké obludě, nedílnou součástí výzbroje je luk a toulec s šípy na zádech. A dýka u pasu, podlouhlá, přesto dokonale vyvážená tak, aby se dala použít jak pro vrhání, tak pro boj, kdy se náhodou dostane blízko, ačkoliv se mu vyhýbá. Díky střelbě získal přirozenou rychlost a stejně fakt, že by se mu klidně mohlo říkat tichošlápek díky tomu, jak bezhlesně se dokáže pohybovat. Ke všemu se váže hbitost. Výdrž má dobrou, ačkoliv si plíce ničí cigaretami, které se po kapsách spolu se zapalovačem nachází prakticky pořád a vůně tabáku ho tak doprovází na každém kroku. Posledním šikovným uměním, co mu bylo dáno do vínku, je schopnost vozatajství – nebo spíš fakt, že si rozumí se vším, co má kola a je jakýmkoliv způsobem dynamické, neboť si užívá pocit rychlosti. Mimo tábor jsou to motorky i auta (taky do prvního sedl jako pěkně mladej), v táboře trochu míň stylové vozy, protože… no, řekněme, že si jednoduše rozumí s motory a vůně benzinu se mu fakt líbí.

Každý příběh začíná narozením. Ačkoliv u některých… u některých hraje důležitou roli i to předtím. Kdo by to byl kdy řekl, že se jeho otec, šťastně ženatý muž, spustí se samotným bohyní vítězství, Niké. Několik nocí vášně, které se staly jen hořkou vzpomínkou ve chvíli, kdy se mu na prahu objevil malý chlapeček, výsledek jeho záletů, který po něm zřejmě tenhle nehezký povahový rys zřejmě zdědil. Jeho drahá mu tak zabouchla dveře před nosem a nechala ho s malým chlapcem samotného, ať si vyžere všechno, co natropil. Naštěstí pro Finna, jeho otec se k situaci opravdu rozhodl postavit čelem. Dostal jméno Finnegan. Finnegan Delaney, syn Aidana Delaneyho.

Finn byl obyčejnej kluk, který měl v Aidanovi pomalu životní vzor, ačkoliv ten nebyl nic většího než řidič dálkových autobusů. Chodíval s ním rok co rok na vánoční strom do lesa, v noci. Ne protože by si nemohli dovolit koupit, ale protože je oba dva bavil ten pocit, kdy se nesměli nechat chytit, ačkoliv by je čekala pouze pokuta. Díky němu si zamiloval baseball a jako malý s ním procoural snad tucet zápasů. Díky němu sedl v osmi poprvé za volant s tím, že mu ukáže základy řízení. Skončilo to povalenou popelnicí a urvaným zrcátkem. Jeho otec… byl svobodomyslný muž stejně, jako je nyní Finn teď. Nevadilo mu to – protože se stal jedním z mála lidí, co v životě uznával a snad jediný, ke komu opravdu vzhlížel. Ve škole to s ním však šlo z kopce. Už od nástupu do ní bylo jasné, že tohle nebude to pravé ořechové. Malý Finn byl neposeda, co nevydržel sedět dlouho v lavici, aniž by se necukal a nedělal všelijaké blbosti, co jsou jen v sedě dělat dají. Kázeňské problémy byly častým jevem a s otcem se ve škole dveře nezavřely, jak do ní neustále cáral díky Finnovým průšvihům.

S přáteli však problém neměl, ačkoliv na všechny špatnosti? Už od osmi let pro něj měl jediného kumpána. Barryho, který se zdál být kamarádem do deště, co ho vždycky podpořil. Potřeboval alibi? Stačilo zavolat a najednou měl přespávat u kamaráda. Potřeboval vypadnout? Barry se zdál svolný na sáhodlouhý výlet do hor, které obklopovaly jeho rodné město. Často se vraceli až pozdě v noci, pokud ne mokří, tak alespoň zablácení. Tehdy netušil, že přesně tohle je jeho práce. Dávat na malého Finna pozor, aby se k němu nedostali příšery, co ho budou chtít dostat. Jenže jak to tak bývá, i k tomu jednou došlo právě na jednom z výletů. Kdo ví, kde by skončil, kdyby jel tehdy sám. Nu, vlastně všichni – v rakvi. Pekelní psi jsou nehezké bestie, jejichž zuby jsou v těle vážně nepříjemné. Byl vyděšený, zmatený, ztracený, než se mu dostalo vysvětlení. Toho, proč mu ze všeho nejvíce šel tělocvik a v tom zbytku zoufale zaostával. A toho, proč by měl jít s ním. Finn… popravdě po tom, co viděl, neměl moc důvodů váhat. Zvláště po Barryho trefné poznámce, jestli chce, aby něco podobného přišlo jednou k nim domů. Nechtěl. To bylo naposled, co někdo viděl Finna v jejich škole. Městě. Domě. Jediné, co po něm zbylo, byl prázdný dětský pokoj, uplakané oči otce a jméno na seznamu nezvěstných. Dva měsíce před dvanáctými narozeninami.

Cesta zpátky se zavřela tehdy, když se dostal do tábora, kde byli… vesměs všichni jako on. Také ve škole marní, roztěkaní, ale tady? Ve svém živlu. Finn na svého otce nikdy nezapomněl, ale zdejší prostředí mu pobyt značně ulehčilo. Cvičil, a že cvičil pilně. Soutěživá povaha ho nutila k lepším výsledkům, k tomu, aby se snažil být v lukostřelbě přesnější, stejně jako ve vrhu nožem. Ve všem. Mnohdy měl víc štěstí než rozumu, ale to mu bylo nejspíš vtisknuto již do vínku. Tvořil jednotku sám za sebe, na druhou stranu však neváhal pomoci ostatním, když šlo do tuhého. Schopnosti se prohlubovaly, vylepšovaly a… objevovaly. Když viděl všechno okolo, nezbývalo nic moc jiného, než přiznat, že něco jako bozi existují. Po čase přiznat, kdo je jeho matka a čí je potomek. Čas šel dál, chlapec rostl, dospěl. Až se přehoupl přes dvacet let a tehdy nebylo pochyb o tom, co bude dělat dál. Zůstal. Jako instruktor. Pro někoho tyran, pro někoho někdo, kdo se postará a nenechá nikoho za sebou. A pro jiné? Jednoduše Finn.

* ačkoliv jeho talent se v tomhle někde ztratil, má rád hudbu. Když je u sebe v pokoji, málokdy zde bývá ticho. Ba naopak, obvykle se line hudba z reproduktorů - ani nemusí nahlas, pouze jako ten jemný podkres k obyčejným činnostem
* miluje zimu, snad pro ten klid, který v přírodě vládne, když je krajina zasypaná sněhem
* jako správný Ir si sem tam dopřeje sklenku zlatavého nápoje rodné domoviny, ačkoliv na rozdíl od cigaret, tohle je pouze příležitostně
* jako každý má však něco, čeho se bojí – v jeho případě asi poměrně obecně známý fakt, protože pokud se dostane do této situace, panika v jeho očích a roztěkanost jeho pohybů je jasně znatelná – trpí klaustrofobií
* když má finanční nouzi, využije své existence a vyhraje pár drobných na automatech nebo v hazardních hrách
* fakt se mu líbí kubismus a je schopnej ocenit prakticky jakékoliv umění v galeriích, i proto si v tomhle docela rozumí s Apollonovci
* mnohdy má každou ponožku jinou, aniž by se nad tím hlouběji pozastavoval

*PŘÍCHOD DO TÁBORA: Listopad 1996, zařazený od dubna 1998

*BOŽSKÝ RODIČ: Niké

EPICRATIS
 

Vítězství se na něj lepí jako smůla na paty. Využití této schopnosti naplno znamená jediné - stoprocentní úspěch (aspoň co se většiny případů týče). No a přiznejme si, že si majitel schopnosti ani při hazardu nestěžuje.

INÍOCHOSIS
 

Na této úrovni bravurně zvládá vozatajství, i když se mu občas stane, že vykolejí s vozem z cesty. No pořád lepší situace než zkoušet osedlat kentaura.

INSTRUKTÁŽ:
Lukostřelba, neoficiálně učí všechny, kteří mají zájem, všemožným hazardním hrám, což si raději nechává pro sebe

Polobůh nemá žádná ocenění.

Garrett Hedlund

Žádné komentáře:

Okomentovat